Jak jsme hlídali tříleťačku... přes noc

V životě každého bezdětného páru nastane okamžik, kdy se kamarádům nabídnete, že jim pohlídáte dítě přes noc. Většinou je to přesně ta chvíle, kdy vyprávíte, jak jste ve středu byli ve wellness a v pátek večer jdete na dobrou večeři a do kina (to vše před koronou, nyní si doma napustíte doma vanu a v pátek objednáte pizzu a pustíte Netflix) a oni se vám svěří, že ještě ani nedokoukali Hry o trůny. Pocítíte hluboký soucit a bez rozmyslu vyhrknete: "Tak a nechce u nás dneska XY přespat?" A je to.

Takže zatímco vy si představujete hlídání tříleťáka jako opatrování malého roztomilého koťátka, zkušení rodičové vědí, že jde spíš o bungee jumping na laně, které vám navíc někdo nastřihnul. Takhle, oni vám to dokonce i řeknou, ale vy si budete myslet, že je to jen taková zdvořilostní fráze, rodičovské klišé, protože XY je přece roztomilá holčička / neškodný rošťák. 

U nás bezdětných se totiž projevuje klasický český nešvar, syndrom, kterému interně říkám "Nagano". Všichni totiž přesně víme, jak bychom to dělali my, kdybychom měli děti. Stejně jako každý Čech, který někdy za barákem honil hokejkou tenisák, ví naprosto přesně, jak obhájit hokejové zlato. A my jsme se - kopírujíce tuto paralelu - osudného večera nominovali z obýváku přímo do nároďáku.

...a tak jsme se osudného večera nominovali z obýváku přímo do nároďáku.

Hned na začátku článku se ještě patří říct, že holčička, kterou jsme si půjčili, je slušně vychovaná, naprosto bezproblémová a velmi samostatná. Z čehož plyne, že veškeré přešlapy se evidentně odehrávaly pouze na naší straně.

KAPITOLA PRVNÍ - PŘÍJEZD

"Tak ji přivezte, těšíme se," odepsala jsem v sobotu odpoledne kamarádovi na dotaz, zda nabídka noclehu stále platí, a šla vytáhnout Honzu od počítače. 

Jestli se vám někdy nechce do úklidu bytu, pozvěte si malého nocležníka. Během 20 minut jsme stihli vyluxovat, umýt koupelnu a vyměnit povlečení. Vybrala jsem to s panenkami, které jsme zbožňovaly já i moje ségra, a které jsem ani nedoufala, že ještě najdu. Popravdě, s odstupem času mi ty panenky přijdou trochu děsivé. Stejně jako bezoký plyšový krtek, kterého jsem spolu s dalšími plyšáky dotáhla ze sklepa a resuscitovala z vakuového pytle. "A máte hodně plyšáků?" pamatuju si na její jediný dotaz ohledně přespání a doufám, že 8 bude stačit.

"Co jí dáme k jídlu?" ptám se Honzy, jako by zrovna on byl odborník na dětské stravování. Zapátráme do vzpomínek na dětství a napadají nás samá "zdravá" dětská jídla jako krupicová kaše, palačinky nebo přesnídávka s piškoty. Předsevzetí, že tyhle skvosty české dětské kuchyně budeme dětem servírovat pouze výjimečně, vzalo tedy za své hned při první příležitosti. Co vlastně jí děti?

Každopádně, než se dohodneme na jídelníčku, náš malý nocležník už zvoní u dveří. Tatínek nám holčičku předává včetně příslušenství – batůžku nacpaného plyšáky, třpytivými růžovými bačkůrkami a nočníkem. Popřeje nám dobrou noc, zavře za sebou dveře a já... jsem měla ještě tolik otázek. Otočím se na Verunku, která vypadá v pohodě a jako, že ví co dělat. Rozhodně víc než my.

KAPITOLA 2 - VEČERNÍ PROGRAM

Než se vzpamatujeme, ta malá prošmejdí snad všechny pokoje a šuplíky a člověk si uvědomí, kolik absurdit se v jeho domě nachází: 

"A proč má děda v kelímku tři kartáčky?"

"?" 

"A proč se k těm knížkám nedá dostat?" 

"No, Verunko, to je proto, že jsme si v lednu koupili novou skříň a strejda měl celý rok na to, aby vyměnil koberec, vymaloval a sestavil ji. Pak bychom ji mohli postavit a ty by ses mohla podívat na knížky," říkám schválně hodně nahlas, aby to slyšel i Honza. A hned se za to nenávidím, protože přesně tohle jsem nesnášela, když dělala máma tátovi.

Přemýšlím, čím bychom ji zabavili a napadne mě, vyrobit nějaké pěkné přáníčko pro rodiče, aby si od nás taky něco odnesla. Vybere si samozřejmě růžovou kartičku a že na ni budeme lepit vyražená srdíčka. Jééénže... všechen svůj materiál na tvoření mám v otevřených poličkách, a tak se paní "Ci růžovou" samozřejmě nespokojila jen s raznicí a odstřižky papírů, ale začala vytahovat další a další přihrádky.

"A co je tohle?" 

"No to jsou razítka, ale na ty seš ještě moc malá." 

"Ale já ci." 

"No tak dobře. Jakou barvou chceš tiskat?" 

Vybere samozřejmě naprosto šílený odstín. 

"A nechceš radši tuhle barvu?" snažím se jí vmanévrovat do toho, co by se mi líbilo mně. Což je mimochodem další věc, kterou jsem si říkala, že nikdy nebudu dělat.

"Ne." 

A mám to. Sleduji, jak vybírá ta nejdražší razítka, která používám jen při speciálních příležitostech, a užívá si razítkování na ta nejabsurdnější místa na přáníčku. Potlačení mého perfekcionismu level milion. A zatímco já pozoruji, jak mi o pár minut později mizí z archu samolepek ty nejlepší kousky, Honza jde nakupovat. Sám. 

KAPITOLA 3 - VEČEŘE A KOUPÁNÍ

Mimochodem, o tom, jak nakupují muži mám už dlouho rozepsaný článek a je asi na čase ho dopsat. Protože říct chlapovi, ať nakoupí na večeři pro dítě, je pro něj evidentně dost vágní pojem. Donesl víceméně tohle:

Poté, co jsem si vysvětlili, že Kinder Maxi King a jahodový džusík nejsou večeře (fakt ani snídaně, prostě ne, Honzi), naštěstí vybalil taky housky, sýr a šunku, takže holčička nepůjde spát hladová. Napadne mě, že bychom jí měli dát ještě nějakou zeleninu, tak řeknu Honzovi, ať udělá aspoň okurkový salát. Poté, co ho dochutím a dám mu ho ochutnat to Honza z legrace okomentuje jako "Ble", což malá okamžitě začne opakovat  jako bezva srandu, nakrouhanou okurku prská všude kolem a křičí "Ble". Jsem asi jediná, komu to nepřijde vtipný.

"Tak a teď se půjdeme osprchovat, jo?" snažím se urychlit přesun do postele, protože na hodinkách už bylo 20:05 a to už by podle instrukcí dávno měla být v posteli.

"Ne ci vanu," řekla madam rozhodně.

Vanu sice máme, zdálo by se, že to nebude problém, ale už asi 10 let jí z ekologických důvodů nenapouštíme. Objevení špuntu byla tedy událost srovnatelná například s objevem Higgsova bosonu. Poté, co jsem zjistila, že dítě ječí proto, že jsem napustila naprosto vařicí vanu, jsme dopustili studenou a konečně žbluňkla do vody.

"A kde máte hračky?" zeptala se nevinně. Poslední gumová kačenka se s námi rozloučila zhruba před 6 lety, takže jsem jí nabídla dost omezený repertoár – hřebínek a žínku. Bylo mi líto, když nám začala nudou umývat vanu, ale přiznejme si, že jsem si další den s klidem odškrtla jeden z úkolů... Při čištění zubů nám snědla zhruba půlku tuby zubní pasty, ale mohli jsme se konečně přesunout do postele. „Tak snad se nepoblije,“ uzavřel to Honza.

KAPITOLA 4 - USPÁVÁNÍ A NOC

Na dobrou noc jsem vytasila svou oblíbenou dětskou knížku... abych zjistila, jak stupidní příběhy v ní jsou. Nicméně, dočetli jsme to až do konce a navázali jsme vyprávěním příběhů z mého dětství, přesně tak, jak jsem to kdysi milovala od mamky. Sledovala jsem malou, jak se jí pomalu klíží oči, až nakonec únava vyhrála a ona vážně usnula. Vydržela jsem ještě minutu a pak začala mise "dostaň se pryč a nevzbuď dítě". Proklínala jsem rošt postele, který neústupně vrznul pokaždé, kdy jsem se o centimetr posunula. Holčičku to ale naštěstí nevzbudilo.

Na dobrou noc jsem vytasila svou oblíbenou dětskou knížku, abych zjistila, jak stupidní příběhy v ní jsou."

Znaveně jsem s sebou plácla na posteli ve vedlejším pokoji a pochopila, proč je v každé rodičovské domácnosti vždy po ruce láhev alkoholu. Zapnuli jsme Netflix a já v půlce seriálu usnula, nemělo cenu s tím bojovat, takže jsem řekla Honzovi dobrou noc a přesunula se zpět k holčičce. Vlastně jsem se docela těšila, protože když se už dva roky mačkáte na 140centimetrové posteli s dospělým chlapem, jste vděční za jakoukoliv noc, kdy máte pár centimetrů navíc. 

...tak to jsem se přepočítala, protože malá princezna svým miniaturním tělíčkem pokrývala zhruba 90 % postele, ačkoliv si doteď myslím, že je to nemožné. Vmáčkla jsem se na volné místo a myslela si, že  po dnešku fakt rychle zaberu.

...00:30 – roztahuje se víc a víc, přemýšlím, že si dojdu pro karimatku a budu spát na zemi.

...2:55 – pořád nemůžu zabrat. Malá se vrtí a já se pokaždé probudím, protože co kdyby něco potřebovala.

...3:50 – se holčička probudí, hledá nočník a chce napít. Konečně přišla moje chvíle a do rána už snad bude klid.

...4:15 - 5:25 – pořád se odkopává, trochu se bojím, aby nenastydla, máme tu chladno, tak ji vytrvale přikrývám, ale vydrží pod peřinou asi tak 3 minuty. Občas mám pocit, že se probouzí, klidně si sedne, něco řekne, ale pak si zase lehne a evidentně tvrdě usne. Na rozdíl ode mě. Začínám mít dojem, že bychom se obě vyspaly líp, kdybych spala vedle.

6:22 - "Budeme už vstávat?" ozve se roztomilým hláskem a já mám pocit, že umřu.

...6:22 – "Budeme už vstávat?" ozve se roztomilým hláskem a já mám pocit, že umřu. V polospánku recituju další pohádku z knížky a snažím se předstírat, že má dost času na prohlížení obrázků, zatímco mezi jednotlivými stránkami upadám do kómatu. Pak vezme za své i poslední předsevzetí, vytáhnu mobil a pustím Tlapkovou patrolu. Zjišťuji, že je úplně jedno, jestli je to v maďarštině, malá na to kouká a já mám čas se vzpamatovat.

... 7:25 – "Půjdeme vzbudit strejdu?" zeptá se. No, jasně, že půjdeme a mám skoro škodolibou radost, že nebudu sama, kdo si v neděli nepřispí. Strejda Honza ale vypadá, že kouzlu malé princezny podlehl ještě víc než já a vstává tak hbitě, jak jsem ho za posledních 10 let asi neviděla. To mu teda připomenu.

KAPITOLA 5 - DRUHÝ DEN RÁNO

U snídaně holčička nabízí svoje lupínky našim kočičkám a je u toho tak roztomilá, že už začínám chápat, co lidi motivuje, aby si svoje děti i po probdělé noci nechali. Pak už si stihneme jen pohrát s plyšáky, dokreslit krtkovi oko lihovkou, ukázat strejdovi Tlapky a už jsou tu rodiče. Mám pocit, jako by se role obrátily, protože já vypadám strašně, zatímco mamince holčičky to moc sluší, evidentně se vyspala a vypadá fresh. Všichni vyráží do města na výlet, tak se rozloučíme, uděláme pápá a je to.

Zase jsme doma jen my dva. 

Honza dojí lupínky, co mezi tím rozbředly v mlíce.

Uklidíme plyšáky, razítka i samolepky. Teda ty, co zbyly.

A jdeme se dospat u Netflixu.

Ale stejně se nám stýská.