Nebýt perfektní chce odvahu

Občas mám pocit, že musím všechno stihnout. A udělat to dobře. Ne. Vlastně udělat to dokonale. Zvládnout rodinu, práci, kariéru, koníčky, kamarády, sociální sítě, cvičení, pochůzky, rozpočet, kadeřníka, nové knihy, složenky, úklid, populární seriály na Netflixu, zdravé jídlo, jógu, první vrásky, udržitelnou módu, plastová brčka... Celý život se snažím být perfektní. Ale poslední dobou mám pocit, že ta hlavní otázka zní spíš, jak perfektní nebýt.

Pocitu, že mít plný diář, znamená být úspěšná, jsem se zbavila už před několika lety. Nebo počkat, já vlastně vyhodila ten diář a naložila si pro jistotu ještě trochu víc. Pak jsem si skočila pro těžkou nemoc. No, zvládla jsem ji, jak jinak než perfektně. Laťka byla prostě moc dlouho moc vysoko a já jen obtížně skáču výšky pod svým osobákem. A co je na tom celém nejvíc k smíchu? Že ten nejpřísnější rozhodčí jsem já. Já sama sobě, tam někde uvnitř hlavy.

Ale víte jak, nebyla bych to já, abych nebojovala dál. A tak se prostě snažím, nedělat si život složitější, než musí být. Protože jeho kvalita přece není přímo úměrná tomu, jak moc se na něj nadřeme. A slevit občas z našich (vlastních) nároků neznamená, že jsme líní, nezodpovědní nebo že neuspějeme. Znamená to, že jsme se rozhodli vědomě pošetřit energii na něco mnohem důležitějšího.

Perfekcionismus uvnitř nás nás totiž stojí nejen spoustu času a energie, ale možná i spoustu příležitostí. Zatímco posté překopáváte design svého webu, ta holka, co neumí ani zarovnat text do bloku, si právě odnáší cenu za nejlepší lifestyle blog. Zatímco se pipláte s životopisem, vaše vysněné místo obsadí někdo jiný. Sice není tak dokonalý jako vy, ale na rozdíl od vás poslal svoje "sívíčko" a je prostě tak akorát dobrý. A to občas stačí.

"Nedokonalé něco je lepší než dokonalé nic." - Ellen Gilbert

Když jsme letos cestovali po Americe, spoustu věcí nešlo zdaleka tak hladce, jak jsme si představovali. Nebo aspoň jak jsem si představovala já. Moje precizní já trpělo, když jsme odjížděli s itinerářem jakž takž naplánovaným do 8. dne a dál nic. Pár věcí se nám po*** hned po příletu. No prostě rozhodně to nebyl takový ten dokonale připravený výlet, jaký by si pečlivá Dianka představovala. Ale přijela jsem domů s mnohem důležitějším poznání, a to tím, že mi tyhle naše karamboly a odchylky od mé představy dokonalého roadtripu, zdaleka nevadily tolik, jak bych si  představovala. Že jsem se s nimi vůbec netrápila tak, jak bych do sebe tipla. Vlastně jsem se s nimi netrápila vůbec. A překvapivě právě to jsem byla mnohem víc já.

Takže jsem se dneska vyprdla na pocákaný umyvadlo a neustlaný postele (kdo četl minulý článek, ví proč) a radši jsem napsala tenhle článek. Není zdaleka tak dokonalej, jak bych chtěla, ale je na světě. Konec konců moje psaní je krásný příklad toho, jak prefekcionismus brzdí kreativitu. Protože už tolikrát jsem nakráčela k počítači a tolikrát se od něj zvedla, s tím, že už nikdy nenapíšu tak dobrý články jako před pár lety. Ale konec konců, ty nejlepší věci na tomhle blogu nikdy nevznikly hned. Nejdřív jsem vždycky musela napsat aspoň něco (a občas se to fakt nedalo číst), aby vůbec bylo co zdokonalovat.

Na závěr článku mám pro nás perfekcionisty ještě jednu smutnou zprávu. Bohužel, perfekcionismus není o našich superschopnostech, a tak nestačí jen z nich ubrat nebo si věci lépe zorganizovat. Být perfektní je náš obranný mechanismus, který nás má chránit před reakcí ostatních na naši práci nebo jednání. Takže řekněme si to na rovinu, my nejsme dokonalí, prostě máme jen naděláno v gatích.

"Abychom něco udělali dobře, musíme být nejprve ochotni to udělat špatně." - Julia Cameron

Tak už si sakra pojďme vyzout ty perfektní pohorky a projděme se po světě bosky. Občas nás sice něco píchne do nohy, ale ten výlet jako takovej, bude mnohem zajímavější. Nesnažme se mít pořád všechno pod kontrolou, buďme spontánní, improvizujme a naučme se mít rádi své chyby.

Být nejlepší je jednoduchý.

Ukázat světu, jací doopravdy jsme, chce mnohem víc odvahy.

S láskou,