Jak jsem vyhazovala skripta... a vzpomínky

Je víkend. Venku je nádherný říjnový podzimní den, takový jaký se udělá asi jednou za sto let a mě tohle počasí neuvěřitelně nabíjí baterky. A tak se rozhodnu pokořit další položku v procesu "debordelizace", udělat dalšíkrok k minimalismu, způsobu života, který mě oslovil a který se snažím už pár měsíců implementovat do svého života i domácnosti. Nicméně, rozhodnutíprobrat se skripty a zápisky z vysoké školy, se nakonec ukázalo být mnohem těžší, než jsem zprvu čekala...

Ona totiž představa, že papíry vytahám z desek a spolu s knížkami prostě odnesu do sběru... Musím se sama sobě ještě teď smát, jak moc jsem byla vedle. Záplava emocí, které se na mě vyhrnuly, když jsem kus po kusu vytahovala skripta a sešity z přednášek a cvičení, mě samotnou překvapila a dostala do kolen. A najednou jsem zjistila, že sedím uprostřed všech těch papírů, naprosto paralyzovaná, se slzami na krajíčku...

Přes rozmazanou řasenku jsem totiž místo složitých rovnic a chemických reakcí viděla zhmotněné hodiny strávené v přednáškových sálech, v laboratořích, ve studovně, na prosezené židli doma u stolu, noci se stolní lampičkou... Místo matic a integrálů jsem viděla ty desítky odmítnutých večírků, příliš brzo ukončených rande, napolo odtrénovaných tréninků a Vánoc, kdy jsem místo pohádek hltala učebnice.

Místo sešitu z laborek jsem viděla svůj propálený plášť, ucítila popálené ruce, vzpomněla si na každou z té miliardy viálek a odměrek, které jsem umyla, i na  tu charakteristickou vůni, kterou neucítíte jinde než v budovách naší školy.

Místo periodické tabulky a všech těch sloučenin v ní jsem viděla svůj promarněný talent a svoje sny. A proti nim tlak, který jsem si na sebe SAMA vytvářela, a moje ego. Místo skript jsem viděla hodiny dřiny, protože já dřít umím. Nakonec další "áčko" v indexu a pár dnů volna. A pak zase všechno nanovo.

Organická chemie, Anorganická chemie, Matika I, Matika II, Fyzika, Fyzikální chemie, Chemické inženýrství, Biomateriály, Farmakochemie, Biologie, Biochemie, Ekonomie, Účetnictví, Němčina, Chemická technologie, Polymery, Analytická chemie, Farmakologie, ...

Bože, školu jsem milovala a nenáviděla zároveň.

V těch sešitech, které jsem procházela, jsem ale hlavně viděla sama sebe. Tu veselou holku, která byla ctižádostivá, ale nikdy neměla ostré lokty. Byla romantička s plnou hlavu naivních snů a plánů. Holku kterou škola vyplivla s červeným diplomem, ale taky vyčerpanou, vyhořelou a naprosto nepřipravenou na svět. Na svět, ve kterém už nebude existovat žádná písemka ani zkouška, s přesným okruhem a bodovým hodnocením, ve které bude moct excelovat.

Chtěla bych se vrátit v čase a téhle holce říct, ať poslechne paní psycholožku z ČVUT, co jí kdysi říkala, ať hlavně nechodí na technickou školu. Evidentně dobře věděla, o čem mluví. Místo toho jsem se jí vysmála a zcela samozřejmě se přihlásila na VŠCHT. Komu jsem chtěla co dokázat?! Nejspíš sobě. Skripta z Organické chemie II, kterou jsem vzdala v půlce semestru, a index z medicíny, mi teď trpce připomněly můj jediný vzdor za celé studium. A taky mou neschopnost udělat změnu. 

Měla jsem taky obrovskou chuť říct té holce, ať si vzpomene, jak si jako malá hrála na učitelku, na moderátorku, jak nahrávala svoje kazety, natáčela videa, jak vydávala školní časopis a chtěla jít studovat žurnalistiku. Měla jsem chuť s ní zatřást a říct jí, ať aspoň tolik nedře. Ať se víc raduje a míň stresuje. Měla jsem chuť jí říct, že když nejde o život, nejde o nic.

A že si musí nechat ještě hodně energie, protože na ni bude v budoucnu čekat úplně jiná životní zkouška, se kterou jí nepomůžou ani všechna skripta světa. A která už na napořád rozdělí její život na "před" a "po. Zkouška, které navždycky změní všechna pravidla.

Nakonec jsem nevyhodila všechno, nechala jsem si zápisky z pár předmětů a pousmála jsem se nad tím, že jsem vybrala předměty, které by mi bývaly mohly napovědět, jakým směrem se vydat. Kdybych naslouchala.

A nechala jsem si spoustu krásných vzpomínek na svoje spolužáky. Na ty chvíle, kdy jsem společně trpěli v laborkách, rozčilovali se nad kvalitou obědů v menze, kdy jsem za nimi jezdila na koleje a kdy jsme společně bojovali na zkoušce ze Spektrální analýzy. Možná právě kvůli nim jsem se každé ráno donutila znovu přejet přes celé město až do budovy s písmenem "A". Na tyhle vzpomínky totiž žádná skripta nepotřebuji.

Věřím, že je spousta lidí, kteří učebnice a sešity vyhodili den po státnicích a byli u toho naprosto v pohodě. Je určitě i dost lidí, kteří je dál mají ve skříních a když na ně narazí, rádi si jimi zalistují. Lidi, kteří také na vysoké škole zanechali spoustu času a energie, ale mávli nad tím prostě rukou. Pro mě to tak jednoduché nebylo, protože škola bude vždycky místo, kam tak trochu patřit budu. Jen to možná nebude škola chemická a já nebudu žák...

Možná proto jsem tenhle "úklid duše" potřebovala udělat.Ale hlavně proto že mi tenhle rituál pomohl leccos v sobě urovnat a zároveň si i odpustit přešlapy, které jsem tenkrát udělala. Nakonec mě ale dovedly tam, kde teď jsem, a jsem za to šťastná.

Ostatně největší ironií celého odpolední akce byla taška, kterou jsem papíry naplnila a která na sobě měla nápis "Měj sebe na prvním místě." A tím jako bych to celé uzavřela. Tím, a dnešním článkem.

Díky za to, že jste tenhle příspěvek dočetli až do konce. Článek si rozhodně nedával za cíl kritizovat mou alma mater, technické vzdělání nebo školství jako takové. Byl to prostě jen tok emocí a myšlenek s minimální postprodukcí...

S láskou,