Když méně znamená více aneb moje vlastní cesta k minimalismu

Na začátku roku odstartovala moje cesta k minimalismu. Nebo aspoň k "méně-věcí-ismu". Od té doby jsem přečetla spoustu knih a článků na tohle téma, ale tak jako vždycky jsem si nakonec musela na spoustu věcí přijít sama a přizpůsobit si je tak, aby pro mě fungovaly. A aby celá moje snaha o redukci neskončila předčasně jen proto, že se spoutám spoustou pravidel z knížek, které vlastně nejsem schopná dodržovat. Sepsala jsem proto následujících 5 bodů, které jsou pro mě zásadní na cestě k jednoduššímu životnímu stylu. Snad vás budou inspirovat a zboří taky některé mýty, které o minimalismu panují.

Na konci zimy jsme se po pěti letech stěhovali z pronajatého dvoupokojového bytu zpět k rodičům. A mně bylo jasné, že jsme v našem prvním společném bydlení nashromáždili hodně věcí. Měli jsme na ně totiž díky velkorysým úložným prostorům dost místa.

Když jsme pak odevzdali klíče a poprvé otevřeli dveře pokojíku u rodičů, dostala jsem malý infarkt. Teprve tam mi totiž došlo, jak moc věcí doopravdy máme. Jak strašně STRAŠNĚ MOC věcí máme! Seděla jsem na banánovce v pokoji plném našich krámů, kde nebylo kam šlápnout, a bulela jsem. Z části kvůli tomu nepořádku všude kolem, ale hlavně proto, jak špatně jsem se uvnitř cítila díky všem těm věcem, které jsme nahromadili.

A tam, na té banánovce, začala moje cesta k minimalismu. Nebyla (a není) úplně krátká a jednoduchá, ale při pohledu zpět bych byla opravdu vděčná, kdybych si uvědomila některé věci, které jsem si pojmenovala až při psaní tohoto článku. Ty nejzásadnější poznatky jsou zde, shrnuté v pěti bodech:

1.) Míň věcí, víc zážitků

Už dávno nevěřím tomu, že když koupím další deník, stane se mě stane spisovatelka. Že s tímhle novým mopem mě bude mnohem víc bavit vytírání. Že tyhle šaty se určitě budou hodit, až jednou půjdeme s Honzou na ples. Že až si koupím tu stylovou jóga podložku, tak určitě začnu pravidelně cvičit (viz můj článek Jak jsem si kupovala představu o sobě). Už prostě nevěřím, že víc věcí mi přinese víc radosti nebo nějakou zásadní životní změnu.

Nakonec, když cestujeme týdny s jedním malým zavazadlem, a já jsem dokonale šťastná v jednom tričku a džínách, s čtečkou a jedním krémem, uvědomím si, jak málo mi doopravdy stačí ke štěstí. A za co chci doopravdy utrácet vydělané peníze. Chci být sběratel zážitků, ne krámů a harampádí.

2.) Míň věcí, víc času

Nikdy jsem neměla méně času než poslední roky. Vůbec netuším, kam ty hodiny mizí. Takže čas, který dokážu uspořit a věnovat lidem, které mám ráda, a věcem, co mě aktuálně baví, je pro mě největším bohatstvím...

...ale upřímně dovedu se o něj i parádně okrádat. Kolik víkendů jsem strávila s přerovnáváním svých věcí a se zaváděním jakéhosi systému, který byl nakonec stejně neefektivní jako ten předešlý. A když bylo vše uklizeno v krabicích a různých boxech, zastrkané pod postel, na skříň, do sklepa a část vyhozená, měla jsem možná nakonec i ten super pocit. Ale hlavně jsem ztratila spoustu drahocenného času a byla jsem tak unavená, že nebyla nejmenší chuť něco dalšího dělat. A za pár týdnů to tady bylo zas, všechno vyndat - přerovnat - uklidit. A další víkend v háji.

A tak říkám dost! Je jen na nás, jak strávíme svůj čas a podle mě rozhodně se není fajn být otrokem materiálních věcí, které potřebují naši pozornost a údržbu, nebo je minimálně musíme přemístit pokaždé, když chceme vyluxovat nebo utřít prach.

Určitě existuje spousta hacků, jak věci lépe zorganizovat (a věřte mi, o organizaci bych mohla napsat dalších pár článků), ale pro mě je nyní primární věci nehromadit. To znamená je prostě domů z obchodu vůbec nedonést. Není vůbec lehké v obchodech odolávat a nedonést si domů zase další oblečení, kosmetiku nebo dekoraci. Ale já už se prostě nechci starat o věci (a pozor, tohle si nepleťme s leností!), které mě odvádějí od toho, co mám ráda - od času stráveného s rodinou a přáteli, od cestování, psaní, čtení, scrapbookingu, nebo prostě jen obyčejného odpočinku.

3.) Všechno má svůj čas

Víte, mám doma krásnou poličku plnou zhmotněných vzpomínek - jsou na ní keramická zvířátka od kamarádů, sošky přivezené z dovolených, plechovka od piva z jednoho prvního rande, rozbitá sklenička na šampaňské ze Silvestra, usušená růže od Honzy. Ta polička je plná nostalgie, ale když jí každé dva týdny vyklízím, abych pod tím vším utřela prach, přemýšlím o tom, že možná jednou nadejde čas se vzpomínkovou poličkou rozloučit a nechat minulost minulostí. Ale ten čas prostě zatím nepřišel.

Bohužel, jsem prostě cíťa a nedovedu si představit, že vyhodím hrocha, kterého mi dala maminka, když mi vyšel článek v Metru, nebo plyšáka, kterého mám už 22 let a prožil se mnou to dobré, i zlé. To samé s oblečením. Ty nejstarší a nejvytahanější trička mají každé svůj příběh - tričko z prvních atletických závodů, tričko, co jsem si koupila ve Švédsku za svou první výplatu, když jsem tam pomáhala celé léto na farmě, mikinu, co nosila máma, když jí bylo 17 let! Tyhle kusy oblečení ubyly součástí mého dospívání, vytvářejí moje vzpomínky a já je nedokážu (aspoň zatím) vzít a vyhodit.

Takže stále balancuji někde mezi, protože vše, co jsem vyjmenovala, jsou věci, které stěží používám, nebo nosím, a rozumově vím, že by měly jít. Jen to musí ještě trochu dozrát a to je naprosto v pořádku. Mezi tím, začnu třeba s igelitkami. Našla jsem totiž doma tři velké tašky plné nasyslených igelitek a k těm teda žádnou citovou vazbu nemám... :-)

4.) Nekonečný příběh

Když jsem v březnu odvážela do kontejneru s textilem a sběrného dvora poslední naložené auto, myslela jsem si, že mám hotovo. A pak mi došlo, jak moc jsem se zmýlila. A že jsem se zřejmě upsala k celoživotnímu procesu, k nekonečnému příběhu o minimalismu. A že je to vlastně ok.

Nikdo z nás by se neměl trestat za to, že za dalších 5 let bude opět stát před sběrným dvorem s dalším naloženým autem. Naše potřeby se po celý život mění současně s naší osobností, nebo rodinnou či zdravotní situací. Nicméně můžeme se zaměřit na to, abychom v každé fázi svého života přinášeli domů opravdu a pouze jen věci, které souzní s naším aktuálním nastavením.

Takže si už prosím nekupujte domů žádné posilovací nebo masážní stroje, když si stejně nejlíp odpočinete u procházky se psem. A já vám slíbím, že si už nikdy nebudu kupovat sadu kaligrafických per, protože další Krasopiska ze mě vážně nebude. Sakra, některé věci je třeba si přiznat a prostě se s nimi smířit. A vlastně, není to fajn, že už si nemusíme nic dokazovat (nakupovat) a že jsem vlastně docela prima tak, jak jsme, a s tím, co máme?!

5.) "Miminalismus na míru"

Poslední bod je pro mě ze všech nejdůležitější. A pokud jste už někdy slyšeli o minimalismu, nebo o jeho zavedení dokonce přemýšleli, pak vás po přečtení literatury jistě zasáhly pochybnosti. Stejně jako mě.

Nemyslím si totiž, že ani vy, natož já, to někdy dotáhneme tak daleko, že budeme sedět v holobytu a jednou za měsíc zastřihneme svoji bonsaj jako to evidentně dělá Marie Kondo.* Na to mám moc ráda pohodlná pyžama, barevné náušnice, scrapbooking, krabice a krabičky, nejrůznější zápisníky, propisky a knihy.

* Ačkoliv pozor, její systém úklidu mi do začátku přijde fakt dobrý!

Ani si nemyslím, že je nutné se okamžitě přestěhovat z rozměrného bytu do pojízdné dodávky, šůrovat doma 24/7, okamžitě předělat kuchyň, aby vypadla víc instafriendly, nebo mít ve skříni přesný počet oblečení na každé roční období.

Co bych ale od mojí minimalistické cesty chtěla, je vybudovat si svou vlastní hranici "mini-bytí", která je mi příjemná. Systém, který rezonuje s mým vnitřním nastavením, ale funguje i pro ostatní v domácnosti. Takové množství věcí, za které se nemusím stydět a nepřepadne mě provinilý pocit, pokaždé, když otevřu skříň (nejen tu šatní) a spočítám si, kolik peněz jsem utratila za věci, které jsem nosila (použila) v lepším případě jednou. A na druhou stranu se nechci trestat za drobná uklouznutí a chci si jednoduše užívat si svoji vlastní míru nedokonalosti.

Myslím, že minimalismus je tu pro každého, ale nejde se pouze slepě řídit pravidly z knížek.  Funguje to totiž asi jako každá jiná redukční dieta. Vydrží a výsledky uvidí jen ten, kdo se nerozhodne pouze "uklízet", ale kdo opravdu ve svém životě zásadně změní svoje shromažďovací a nákupní návyky.

---

Co si o tom myslíte vy? Máte taky pocit, že toho máte doma víc, než potřebujete? Nebo už jste taky nastoupili na cestu mini-bytí?

Těším se na bohatou diskuzi pod článek, protože tohle téma by si ji podle mě hodně zasloužilo!

S láskou,