Advent... a dá se přežít?

Je to tady, méně než tři týdny zbývají do Vánoc. V adventní čas mám vždy ze sebe i z lidí kolem pocit, jako kdyby nás někdo pustil trochu zrychleně. Možná je to i proto, že se zvedá frekvence používání slov jako "spěchám", "stihnout" a "ještě musím". Spěchá se ze zimy do tepla, a z přetopených obchodů zase do zimy, musíme stihnout koupit dárky, poslat pohlednice, musíme ještě pro kapry, pro veku, pro hrášek, na stromečky, než tam budou samý hnusný a opelichaný... Slovo advent rozhodně muselo vzniknout ze slova "adventure", tedy anglicky "dobrodružství". Mně ta doba do Vánoc totiž vážně přijde jako nějaké zvláštní dobrodružství, nebo zkouška, co je člověk ještě všechno schopný zvládnout...

O adventu se především v ženách - matkách probouzejí superschopnosti. Dokáží během jednoho až dvou týdnů opakovaně napéct několik kilogramů pečiva, které pečlivě nazdobí, uloží a ukryjí, aby ve správný čas bylo měkké a dalo se zkonzumovat. Zvládnou se postupně převtělit do Mikuláše i do Ježíška. Po nocích vypiplávají vánoční kostýmy či adventní kalendáře a přes den shání dárky nebo pilují s dětmi koledy na vánoční besídky. U toho všeho samozřejmě pracují a nezapomínají také na výzdobu domácnosti, předvánoční úklid či nezbytné dárečky pro kamarádky. A to i pro ty, se kterými vlastně ani moc velké kamarádky nejsou, protože žádná se nechce vystavit té trapné chvíli, kdy kolegyně z vedlejší kanceláře přijde s dárkem a superžena pro ni nebude mít nějaký na oplátku...

"...superžena dokáže opakovaně napéct několik kilogramů cukroví a sehnat dárečky i pro ty kamarádky, které vlastně zas tak velké kamarádky nejsou..."

Co se týká Štědrého dne konkrétně, ten má na tyto superschoposti stimulující činek. Ženy - matky mají v ten den zřejmě nějaký klon nebo dva, aby stihly zabalit dárky (ženy vždy ví, kde jsou doma nůžky a izolepa, ví taky, jak zabalit dárky nepravidelných tvarů). Ženy - matky zvládají navařit, uklidit, znovu navařit, uklidit, upravit se, upravit děti, upravit manžela, najít schované pečivo, pustit koledy, najít zvoneček, v nepozorovanou chvíli dárky naskládat pod stromeček, zavolat děti, najít manžela, vyfotit rodinu u stromečku, stihnout zapnout TV včas na začátek pohádky, nepozorovaně uklidit obaly od dárků, sbalit celou rodinu na odjezd na hory nebo k babičkám a pomalu začnou přemýšlet o tom, kam se vloni uklidily ozdoby na Velikonoce...

Já jsem minulou neděli ráno s vypětím veškerých sil polepila koupený prefabrikát věnce hvězdičkami, aby to aspoň trochu vypadalo, že mi na tom adventu záleží a že bych radši neležela o hodinu navíc v posteli... Koupila jsem taky poprvé různě vysoké svíčky, to jsem přece vždycky chtěla, že jo, i přesto, že se ještě nikdy nestalo, že by nějaká někdy dohořela moc brzy. A pak jsem obřadně zapálila první z nich, abych po třech hodinách zjistila, že to byla ta nejmenší, která to očividně ještě třikrát nerozdýchá. (Hlavou mi už několik dní běží myšlenky, jestli můžu třeba zapálit tu největší navíc, aby trochu uhořela. Nevíte náhodou někdo, jestli kolem toho není nějaká šílená pověra typu: "Zapal svíčku druhou mimo neděli a do roka zhyneš..."?)

"...nejsem si jistá, na čem jedou superženy, jestli třeba šňupou nastrouhané perníčky nebo mají něco silnějšího...?!

Koupila jsem taky světýlka do oken, které jsme doma nikdy neměli, protože to stálo "moc peněž" a "žralo moc proudu". Letos mi ale bylo 30, a tak jsem si přišla na světýlka už dostatečně způsobilá. Poté, co jsem v neděli večer (což je takový ten "ideální" čas na instalaci čehokoli) vytáhla z krabičky smotek drátů, který už nejspíš nikdy nezvládneme narvat zpátky, se do nich zamotal nejdřív Honza. "Achjo, to musíš přece najít začátek, Honzí...", neřekla jsem vůbec trpělivě, ani roztomile, načež jsem se do kabelů zamotala i já a po čtvrt hodině jsem měla chuť se na světýlkách maximálně oběsit a málem se mi to i povedlo. Následně jsme zjistili, že jsem zakoupila světýlka na venkovní okrasné keře, což je taková velká síť, která vlastně žádný začátek (ani konec) nemá.

S použitím veškeré toho dne zbylé energie a všech kolíčků v domácnosti, jsme síť zavěsili na garnýž, izolepou zajistili kraje. Vzhledem k tomu, že jsme se řídili heslem "čím víc izolepy, tím víc adidas", máme doma opravdu krásný koutek připomínající ve dne něco mezi hnízdem spidermana a výtvorem Michala z Kouzelné Školy. Ale máme světýlka. Škoda, že jsem se téhož dne o pár hodin dřív odstěhovala s pracovním stolem do jiného pokoje, a tak je prakticky vůbec nevidím a užívá si je jen Honza. Světýlka mi prostě asi nejsou souzená.

Nejsem si tady jistá, na čem jedou superženy, jestli třeba šňupou nastrouhané perníčky nebo mají něco silnějšího...?! Ale já jsem po prvním adventním víkendu konečně pochopila, že bez nějaké stabilní, společensky přijatelné hladinky alkoholu v krvi, se to přežít nedá...

S láskou,