Tak nepiju kafe, no a co...

Ahoj, jmenuji se Diana a nepiju kávu. Tak, je to oficiálně venku - můj kofeinový coming out. Ne kvůli detoxu nebo vysokému krevnímu tlaku. Kafe mi prostě nechutná. Tahle moje anomálie je něco, co obvykle budí sérii povzdechů nebo zvednutých obočí u lidí, kteří mě neznají. A to i přesto, že se opravdu jedná pouze o pití kávy a ne o nějakou přenosnou nemoc či úchylku. Upřímně, vnímám to občas jako celkem nepřiměřený handicap. A tak jsem se rozhodla se z toho vypsat...

Abyste si nemysleli, není to tak, že bych byla od malička rozhodnutá, že kávu nikdy pít nebudu. Naopak, učinila jsem mnoho pokusů a stále doufala, že do pití kávy jednou dorostu tak, jako do nošení náušnic nebo jedení brokolice (obojí úspěšně pokořeno). Když jsem ale před pár lety na návštěvě nepozorovaně lila drahou fair trade kávu po troškách do fíkusu, protože jsem se styděla říct, že kafe nepiju, řekla jsem si, že to prostě nebudu lámat přes koleno. A nesmírně se mi ulevilo. Nicméně ten drobný tlak cítím pokaždé, když dojde na: "Nedáš si kafe?" A po mojí negativní odpovědi obvykle následuje snad nějaká legislativně schválená série otázek typu "A nechutnalo by ti aspoň latté?" "Měla bys zkusit oříškové cappuccino, to skoro vůbec nechutná jako kafe...?", na které už jsem většinou příliš unavená odpovídat. Je to prostě asi jako kdybyste vegetariánovi řekli, že obalený řízek chutná skoro jako smažák, a že by to teda měl zkusit. 

"...když jsem před pár lety na návštěvě nepozorovaně lila drahou fair trade kávu po troškách do fíkusu, řekla jsem si dost."

Vždycky mi říkali, že se naučím pít kafe, až začnu pracovat. Nevím, jestli je to tím, že mi to říkala hlavně babička, která chodila do práce na pátou ranní, nicméně ani tohle nezafungovalo. Kolem mé kanceláře x-krát denně projde špalír kolegů, dlachmíc své osobní hrníčky kývnou na mě (nebo spíš většinou pokrčí rameny, že co jako se mnou teda), a zavřou se do kuchyňky ke kávovaru. Pamatujete tu epizodu Přátel, kde Rachel začala kvůli kolegyním kouřit?! Tak přesně tak to mám. Ty zavřené dveře, jako by výmluvně shrnovaly celé mé trápení. Čas od času vysprintuju ke konvici, rychle zaliju pytlík čaje a přidám se k nim. Ale víte, není to ono. Ta cedulka visící na provázku z mého hrníčku je prostě stigma...

Trapné chvíle zažívám také ve vlastní domácnosti, a to když dojde na návštěvy kafeteriánů. Hostíce přítelovi rodiče, zakoupila jsem "poctivou" Jihlavanku, co "voní hezky", a návštěva pak drtila lógr mezi zuby ještě cestou domů. Poučena z prvotního omylu, spoléhám od té doby jistotu ve formě pytlíků 3v1 včetně cukru a mléka, které návštěvám servíruji spolu s hrnečkem teplé vody... Pěstuji v nich tak skromnost, protože většina z nich následně nahlas ocení i kávu z automatu na našem nádraží. Naopak já z automatů nemůžu pít skoro nic, protože jak čaj, tak instantní polévku mi automat vždy naservíruje se zbytky pěny od předchozí vydané kávy. A to by nevypil ani člověk, který kafe doopravdy pije.

Nemyslím, že by se mnou mělo být něco špatně. Káva mi voní, leč nechutná. Je to pro mě pouze horká voda s hořkou příchutí a jediná forma, ve které jsem schopná ji konzumovat, je Kofila. Co mě ale trochu diskriminuje, je kult, který byl kolem kávy v poslední době vytvořen. Jako kdyby levný papírový kelímek, na kterém máte napsané vaše jméno (v mém případě většinou Jana), měl být vstupenkou do společnosti, do které se v podstatě nemám šanci dostat, pokud nekonvertuji. "Tys' ještě tenhle podzim neměla Pumpkin Spice?", zní mi v hlavě. Přiznávám, že když mám slabší dny, mám chuť jít poprosit do Starbucks o prázdný kelímek tak, jako malé děti chodí pro kornoutky bez zmrzliny. Nechám si ho podepsat, a pak si ho venku hrdě ponesu, vyfotím si s ním svoje boty třeba na Instagram... A pak si do něj doma tajně udělám čaj.

"...když mám slabší dny, mám chuť jít poprosit do Starbucks o prázdný kelímek a nechat si ho aspoň podepsat..."

Když říkám, že piju čaj, neznamená to, že jsem člověk, který si domů nosí podivuhodně svinuté lístky čajovníku, jejichž názvy až nápadně často obsahují -ee- a -oo-, a připravuje si svoje tea ve speciální konvičce. Jsem spíš takový čajový anarchista. Když se řekne čaj u nás doma, představte si klasický pytlík, který se navíc většinou louhuje mnohem déle než je doporučená doba, takže většinu svých čajů nakonec musím vylít. Dost dlouho jsem taky nebyla vůbec schopna vypít čaj neslazený. A pořád platí, že nejradši mám čaj "pana Vávry", což je čaj s asi tunou cukru a litrem citronu a plavajícím kolečkem citrusu navrch, který mi dělá Honzův tatínek. Doma si pak tajně do čaje běžně liju malinovou šťávu, nevím, jestli to taky znáte z dětství od babičky, ale na mě při pití tohohole "lektvaru" prostě padá příjemná nostalgie.

Ještě větší bořič mýtů v naší domácnosti je ale Honza, který běžně dobrovolně nepožívá žádné teplé tekutiny, včetně polévek. Jakékoliv hostitele tak přivádí téměř k šílenství tím, že nejprve odmítne kávu, a když dojde na obligátní otázku: "Takže si dáš čaj?", kterou hostitel většinou položí na půl cesty do kuchyně a už se ani moc nenamáhá poslouchat odpověď, Honza nesměle pípne, že stačí voda. Mohla bych napsat disertační práci na téma: "Studium škály nonverbálních výrazů bezprostředních pocitů hostitele po odmítnutí teplého nápoje". Speciální kapitolu bych věnovala těm studovaným objektům, kteří odmítají reálně připustit, že by měli přinést pouze studenou vodu, a Honzovi prostě naservírují hrneček s čímkoliv, co se vařilo. A propos, existuje snad nějaké pravidlo, že člověk musí zkonzumovat určitě množství teplé vody denně...?!? 

Ale zpět ke kávě. Lhala bych, kdybych netvrdila, že mě nemrzí, že chodím s holkama do epesních kaváren, kde mají milion druhů kávy a já si za 69 Kč můžu dát čaj - ovocný, nebo černý. A teda docela dost mi vadí, že nemám co dávat na ten Instagram... :-) ...ale hlavní myšlenka tohoto článku jde dnes za vámi... Totiž až vás pozvu někdy na kávu, dejte si jí radši někde po cestě, třeba na tom nádraží... anebo neříkejte, že jsem vás nevarovala! 

S láskou