Historka z pošty aneb kdo chce víc, nepošle nic

Praktická ukázka klasického českého přísloví proběhla včera v podvečer v mém podání na pobočce České pošty. Jak je mým špatným zvykem, dvacet minut před tím, než mám někde být, se rozhodnu rozehrát své time-managemant skills a vmáčknout do mezery mezi příjezdem vlaku a holčičí slezinou návštěvu žluto-modré instituce. Začátečnická chyba!

Do Jindřišské si to totiž v pátek odpoledne přištráduje celá Praha a ani 50 přepážek s tím nic nezmůže. Nicméně, já neházím flintu do žita a jdu na to zkušeně. Protože moje zásilka je placatá a má správné rozměry, můžu ji poslat buď jako balík, nebo jako doporučený dopis.  A tak si na panel pro výdej pořadového čísla zahraju spíš jako na klavír a vítězně si odnáším rovnou dva lístečky, které se snažím nenápadně schovávat před soupeři o přepážku i sekuriťákem. Vypadám asi tak provinile a nenápadně, jako když jsem ve 3. třídě v papírnictví ukradla samolepky poníků, ale naštěstí si mě nikdo nevšímá. 

Protože je pátek a mozek už je na víkendu, za boha si nemůžu zapamatovat svoje dvě (!) čísla, a tak je stejně z kapsy pořád vyndavám a už jsem zoufalá z toho, že pořád nevím, jestli mám 187 a 374, nebo jak je to správně. Sekuriťák mě sleduje. A já dělám, že si nenuceně vyřizuju smsky na mobilu a jsem zvědavá, jestli půjdu dřív jako číslo 184 posílat psaní nebo jako 377 balík. Přišlo mi to legrační a měla jsem tolik drzosti, že jsem o tom dokonce tweetovala.

Nepočítám ale s jednou z možností, a to je ta, kdy se na tabuli objeví obě moje čísla v jednu chvíli současně. A já se musím rozhodnout. Rychle rozhodnout. Přijde mi, že všichni se na mě koukají a sekuriťák už se na mě vyloženě zaměřil, protože se prostě chovám podezřele, a tak vysprintuju pár kroků do leva, a pak se smykem otáčím a pádím na druhou stranu, a pak si to zase rozmyslím, a běžím opačně. Sekuriťák podle mě volá posily, protože vypadám prostě jako blázen, nebo někdo, kdo se rozhodl si už nadobro zničit kolena a kyčle.  

Dobíhám tedy k okýnku pro dopisy, z posledních sil prorvu zásilku o velikosti pizza krabice pidiokýnkem a vítězoslavně podávám paní věrnostní kartičku. Načež mi jí pošťačka s vlídným úsměvem vrací s tím, že BALÍK (ne dopis) je těžší než 2 kg, a tudíž musí být poslána jako BALÍK (a ne dopis), a mně začalo docházet, že to je moje druhá přepážka. Bezradně jsem k ní doklouzala, ale roztomilý vietnameček už se tam paní pošťačce snažil vysvětlit, že chce známky s Bobem a Bobkem, přičemž Marie Vomáčková za přepážkou si myslela, že se jí snaží prodat králičí maso. A já měla smůlu, protože pán z Vietnamu byl číslo 185. 

Nechala jsem je tedy si kulturní nedorozumění vychutnat až do konce a šla jsem si potupně pro nový lístek. Nejvíc jsem se pak lekla, když jsem se snažila ukrátit si chvíli focením úžasné fasády v budově, a začal se ke mě řítit pán z ochranky. Začala jsem v rychlosti přemýšlet, jestli můj fígl s dvěma lístky odhalili díky otisků prstů na výdejním panelu, nebo mě napráskala Vomáčková. Nicméně prý jen nemám fotit, že se to nesmí. Svůj kalich hořkosti jsem si prostě vypila až do dna. Dobře mi tak.

Tato bajka má samozřejmě na konci ponaučení. A to, že o půl hodině mého života na poště se dá napsat povídka na dvě stránky. A že jí dokonce někdo čte... :-) Díky za Váš čas a nezapomeňte -  nad poštou nikdy nemůžete zvítězit! :-) Howgh!