Shopping s kámoškou aneb jak jsme jely nakupovat do PRIMARK

Když mi kamarádka napsala, jestli bych s ní nejela nakupovat do Německa, přišlo mi to docela podezřelý. Nejsem totiž zrovna ten pravý materiál na dívčí nákupy. Za prvé, nakupování mě přestává bavit dokonce dřív než Honzu a pokud v obchodu nenajdu, co potřebuju, do pěti minut a dvou regálů, odcházím. Za druhé, nemám naprosto přehled o tom, co se nosí a vždy mě fascinuje, když se dozvím, CO se nosí. Ale kamarádka je kamarádka a Primark je Primark, a tak jsme jedno podzimní páteční ráno vyrazily. Shoppovat (jak se prý říká). Do Drážďan.

Jízdenky na vlak, které jsme koupily na Slevomatu, se vyznačovaly tím, že byly ultralevné, a taky tím, že vlak odjížděl z Masaryčky v 6:50. To konkrétně pro mě znamenalo vstávat v 5:30. I přesto, že byl říjen, navlíkla jsem na sebe kulich, šálu a pod džíny punčocháče. Tohle rozhodnutí - jet v převleku za Eskymáka - se ukázalo jako rozumné v čase od 5:30 do 6:50. A jako úplně debilní od nasednutí do přetopeného rychlíku po celý den dále.

Na Masaryčce jsme se s kamarádkou minuly. Klasika, která by rozhodila nejednoho muže. Nás ženy už tohle zaskočit nemůže, protože by nás spíš překvapilo, kdybychom se našly. Zato jsme očividně obě narazily na našeho průvodce, který nás měl obě odškrtnuté na seznamu. A který rozhodně nebyl tak sexy, jako na ilustračním obrázku na Slevomatu. Chvilku jsem přemýšlela, zda to reklamovat a nechat si vrátit vstupné, ale znamenalo by to, že bych se taky nemusela do vlaku dostat vůbec. Navíc to byl zřejmě jen můj dojem, protože dvě dámy v kožených bundách a leopardích legínách s průvodcem naprosto bezostyšně laškovaly. V půl sedmé ráno!

S kamarádkou jsme na sebe narazily omylem na perónu. Tak nějak jsem si myslela, že se "dospím" ve vlaku. Dost naivní představa, když spolu jedou dvě ženský. Nebyly jsme ještě ani v Roztokách nad Labem a už jsme probraly kde co. A hlavně kdo. Jako správné české turistky jsme taky měly namazané svačiny. Obě stejné, protože v Bille měli tenhle týden v akci kaiserky a šunku. Víte, ono na dámských jízdách je obecně fajn, že nemusíte předstírat, že vám na celý den stačí plátek salátu a můžete se se pořádně najíst. Takže zásoby nám vydržely zhruba do Ústí. 

Do Drážďan jsme dorazily dopoledne za krásného slunečného dne a shromáždily jsme se na začátku Prager Strasse. Protože zájezd byl koncipován jako poznávací - nakupovací, bylo nutné takzvaně odstranit zrno od plev. Dámy, které přijely nakupovat - tedy my - měly rozchod. Dámy, které šly na prohlídku s průvodcem - tedy dámy v leopardím - odcupitali s průvodcem do Zwingeru.

Protože jsme si neuměly představit, že strávíme celý den nakupováním, vzaly jsme to opravdu ležérním tempem. K Primarku to od nádraží je asi 300 m a my jsme se na této trati staly rekordmankami v nejdelší době, za kterou je tuhle vzdálenost možné překonat. Trvalo nám to asi 2 hodiny včetně oběda. Co se toho týká, když jsem v Německu, vždycky si dávám klasický a osvědčený Doner Kebab a tak tomu bylo i tentokrát. Při objednávání jsme zavzpomínaly na společné hodiny němčiny s profesorkou Kučerovou a zjistily jsme, že časy, kdy jsme plynně "šprechtily" už jsou dávno fuč. S maturitou z němčiny jsme tak tak vypotily "Kebab, zweimal, ohne Sauce, ohne Knoblauch" a modlily se, aby se nás pan Arab na nic nezeptal.

Po jídle už ale vážně nastal čas, kdy bylo třeba zaútočit na Primark a doplnit šatníky. Zpočátku se mi obchod zdál tak nějak normální, vlastně nic moc. Jenže pak jsem zjistila, že už po pár minutách mám v košíku dva kulichy, troje ponožky a svetr. A to jsem netušila, že nás čekají ještě tři patra. Co je na Primarku super a zároveň šílený totiž je, že věci tam stojí přesně zhruba tak, co jste za ně ochotné dát. Takže svetr, který si v Praze nekoupíte, protože stojí 1200 Kč, tady stojí tak akorát. Co vám budu povídat, braly jsme všechno, i to co bychom normálně nebraly - pončo, nebo chlupatou vestu, co v ní snad každý musí vypadat jako bača. Házely jsme to do košíků jako rohlíky a já si chvíli přišla jako dcera milionáře z Beverly Hills, která na konci u kasy vytasí zlatou kreditku. 

"Co vám budu povídat, braly jsme všechno, i to co bychom normálně nebraly - pončo, nebo chlupatou vestu, co v ní snad každý musí vypadat jako bača..."

Jenže to nejsem a kreditku nemám, takže když jsme zhruba někde mezi spodním prádlem a kabelkami zjistily, že nám za 20 minut jede vlak, začala selekce. Pončo i baču jsme nakonec nechaly v Primarku a i dalších pár kousků jsem musela oželet. I tak se mi ale při placení trochu zatočila hlava - a to mi přišlo, že mám v košíku jen pár blbostí. Ověšené taškami jsme sprintovaly k nádraží a překonaly jsme na téže trati i opačný rekord. Hlavně proto, že jsme cestou potkaly DMko a šampony za 0,39 Euro a ty jsme tam prostě nemohly nechat.

Na nádraží jsme nemohly najít nástupiště, ale už zdálky jsme viděly leopardí legíny. Tím pádem jsme našly i pana průvodce, který podle mě nějakou dobu nebude chtít žádnou kočkovitou šelmu vidět. Cestu zpět si nepamatuju, protože jsem upadla do kómatu a vzbudila se až na Masaryčce. Kdyby mi zbyly ještě nějaké peníze, snad si vezmu taxíka. Takhle jsem se dokodrcala domů MHD a Honza mi chtěl udělat radost, takže začal: "Tak mi předveď, co sis koupila?" Schytal vražedný pohled, na stůl jsem mu vysypala pár posledních centů a vytuhla na gauči. Nikdy bych neřekla, že nakupování může být tak vyčerpávající. 

A víte co je na tom všem nejlepší? Že jsem si druhý den stoupla před skříň a prohlásila, že nemám co na sebe...