Ahoj babi a dědo a dědo,
píšu vám, vy víte proč. Protože se mi stýská. Já vím, už je to nějakou dobu, ale stejně na vás den co den myslím. A proto tenhle imaginární dopis, protože nestihnu zapálit svíčku, tam u vás, tak abyste věděli, že jsem nezapomněla. Ani na chvíli.
Chybíte mi. Já vím, někdy jsem sice byla naštvaná, že mě třeba jako babičky a dědové jiných dětí nevodíte od muzea, na výstavy, nebo se mnou nejezdíte k moři. A jasně, že mě někdy štvalo, že jsem k vám musela na prázdniny, když jsem chtěla zůstat s mámou a tátou. Ale to nic nemění na tom, že bych vás nedala, nikdy a nikomu.
Dědo a babi z Frýdlantu, díky že jste mě naučili mít rádi kočky. Máme doma dvě a měli jsme i koťata. Až budem mít někdy další, slibuju, že se bude jmenovat Mikeš, protože u vás byl vždycky nějakej Mikeš nebo Micka. A proto mám kočky tak ráda. Díky, že jste mě naučili, že ke kočkám se musí pomalu přibližovat, abych si je mohla pohladit. (I když někdy je stejně ze srandy proženu, jako když jsem byla malá, a zase u toho na vás myslím). Díky, dědo, žes mě nechal krmit králíky a že jsem se mohla koukat, když je stahuješ, protože to byla vždycky nejlepší zábava. Díky, žes mi vyházel klíčenku v soutěži s minerálkou a že jsi mě bral ke splavu a dívat se do potoka na pstruhy. Vzpomínám taky, jak jsme se šli spolu podívat do vepřína a tys mě zachránil před stádem prasat, co mě málem ušlapalo. Díky, že jsi mi zasadil na zahradě jabloň, a Mírovi, Ivce i Honzíkovi. Všechny naše stromy jsou dneska obrovský. A my jsme taky velký, hlavně kluci. Vážně.
A babičko, díky, že jsi nám večer po večeři vždycky dávala kurpicovou kaši s nastrouhanou čokoládou, že jsi o nás měla strach, když nás děda bral ke splavu, na pstruhy nebo na prasata. Díky, že jsi nás nenechala chodit spát s mokrou hlavou, ale nechala mě si zkusit Tvoji rudou rtěnku. Nikdy nezapomenu, jak jsme jezdily z Liberce do Frýdlantu vlakem a vždycky jsi mi kupovala deset deka šunky a makovej hřeben. Pamatuju si taky, že jsi nám všem říkala "synu", mě, Mírovi i Ivonce. Jo, a babi, naše malá Mája, co jste se nestihly potkat, ta by se Ti teprve líbila. Táta i máma říkají: "To je celá babička, Kateřina." No, jo, krásná je. Jako jsi byla Ty, babi.
A dědo z Moravy, po Tobě se mi taky stýská. Po tom, jak jsi nám vždycky kupoval žvýkačky nebo lentilky, když jsi šel z hospody. A tajně nám strkal pětikoruny. Po tom, jak jsi dokázal vstát v 5 ráno a vyrazit do lesa na borůvky, abychom si je mohly dát, k snídani. Usmívám se vždycky, když si Tě představím, jak jsi usínal v křesle u televize, ale když jsme jí chtěli přepnout, vždycky ses probudil a bránil sis svůj program. Na to, jak jsi lepil známky a k obědu jsi musel mít puštěné zvony. Jak si chodil tajně mlsat do lednice, ale babička Tě vždycky nachytala. Díky za to, že než jsem někam šla, ptal ses: "Máš kapesník?". A tak dodnes vím, že kapesník je základ, ať jdu na fotbal nebo na Žofín. Vzpomínám taky, jak jsem za Tebou byla v nemocnici a brečela jsem, že jsem dostala špatnou známku ze zkoušky. Čekala jsem, že mi řekneš cokoliv, ale vím, že jsi řekl jediný: "To nevadí, stejně jsi moja kočena." A je nás, dědo, myslím těch kočen, mnohem víc - Katka už má roční Aničku. A příští rok se dokonce rozrosteme o dva kluky! Byl bys na nás pyšnej, dědo.
S láskou vám všem a za nás všechny,
Žádné komentáře:
Okomentovat