Je to divný, možná smutný, ale je to fakt. Tuhle neděli jsem byla poprvé na festivalu. Když nepočítám čarodějnice na náměstíčku u nás v Počernicích, kde nám k opékání buřtů hráli Maxim Turbulenc a Schovanky. Den před svými 28.narozeninami jsem si ale řekla, že by se tohle mělo napravit. A tak jsme byli. Na festivalu. Na Mazance. A bylo to divoký.
Nebudu Vás vodit nijak dlouho za nos, o festivalu na Divoké Mazance jsem psala už v minulém příspěvku, protože Mazanka je projekt, který mi tak nějak přirostl k srdci a jak jsem se k tomu dostala, o tom zase třeba jindy. Stačí snad jen říct, že jsou na světě náhody a náhody se dějou, když jste jim otevření a jdete jim třeba trochu i naproti. A já jsem šla. A navrhla jsem svůj první festivalový plakát. Pro festival Namazaná Mazanka, který se konal 4.10. v areálu bývalé viniční usedlosti. Nu, a protože v neděli bylo krásně a já jsem měla děsnou chuť na langoš a takový ty hnusný věci, co by mi za ně Káťa Cajthamlů pěkně vyhubovala, vyrazili jsme za kultůrou.
Když jsme vylezli z tramvaje na Bulovce a vydali jsme se směrem do kopce na Mazanku, téměř jsem vyplivla plíce, protože kopec je to mohutnej. Ale dech mi především došel o něco později. Ve chvíli, kdy jsme míjeli místo pro výlep plakátů a já tam viděla ten svůj. A pak jsem se otočila a naproti přes ulici byl taky. A lidi si ho četli. A o kus dál na zastávce byl taky. A na zastávce tramvaje vlastně taky, došlo mi. Je to neuvěřitelný a neuvěřitelně sobecký, ale poprvé mi nevadilo, že někdo vylepuje letáky po všech sloupech. A kdyby byly někde po ruce Ztohoven, tak jim dám ten leták, ať ho vylepí třeba na Hradě. Snažila jsem se zakrýt dojetí, před Honzou, abych nevypadala jako cíťa, ale marně a za chvíli už jsem bulela jak malá holka. (Ženy pochopí...) A ten nejvíc volezlej kousek jsem strhla a vzala si ho na památku.
Když jsem se uklidnila a utřela si nudli, vyškrábali jsme se do ulice Zvonařovské, čísla popisného 13. A těsně před bránou areálu jsem přišla o první autogram. V dámě, která vedla dvě rozverná děvčátka, jsem totiž poznala mou oblíbenou bloggerku Báru Šťastnou. Honza ne, a tak byl dost na větvi, když jsem se mu vytrhla a oslovila ji: "Vy jste Bára, že jo..." A ona chudinka koukala a nevěděla, co říct, teda, jako že samozřejmě je Bára. A já říkám, jak jsem měla tu hroznou radost (a v těch chvílích jsem schopná čehokoliv): "Tohle je můj plakát, podepíšete se mi?" a strčila ten to rozdrbaný lejstro Báře pod nos. Jenže Bára asi není zvyklá, že je taková celebrita, a tak u sebe nenosí propisky, ani já ne. Takže tak jsem přišla o první autogram. A zatraceně mě to mrzí.
U brány v areálu jsem zaplatila dobrovolné vstupné a vzala si vstupenku, nad jejímž návrhem jsem se ještě dva dni před festivalem vztekala u počítače. A hádáte dobře, slzičky podruhé. Ale ten večer už naposled, protože dál už k pláči nebylo vůbec nic. Spíš naopak. Bylo pěkně veselo. A možná si myslíte, že když to je můj první festival, tak mu nadržuju. No... Myslíte si úplně správně a já to klidně přiznám, ale bylo to prostě parádní.
Součástí festivalu bylo i vystoupení improvizačního spolku Improliga, kdy jsem zavzpomínala na svoje dětská léta v dramatickém kroužku. A taky došlo i na módní přehlídku šatů v retro stylu od Lazy Eye, takže ženy se pokochaly šaty a pánové krásnými modelkami. Kromě modelek tu ale byly i sličné moderátorky v podobě Ester Geislerové a Petry Nesvačilové. A holky byly nenucené, vtipné, prostě jako dvě kámošky, co je vidíte po dlouhé době a máte z toho radost.
Protože hlavní hvězdou večera byl Matěj Ruppert a protože, když jsme obešli stavení i zahradu v areálu, zjistila jsem, že stojí vedle mě, rozhodla jsem se, že "teď nebo nikdy". Matěje jsem poprosila o fotku, Honzu stanovila fotografem, a pak jsem byla odhodlaná, nechat si podepsat TEN plakát... Propisku jsme tentokrát měli, jenže nepsala, a tak mám Matěje na plakátu spíš vytlačeného. Každopádně tolik k tomu, kterak jsem přišla i o svůj druhý autogram.
Zato jsme ale nepřišli o Matějovo vystoupení. A musím říct, že jestli je tu někdo PAN hudebník a zpěvák, pak je to Matěj. Improvizoval, tak, že v podstatě doteď nevím, zda improvizoval nebo ne. Ale spíš jo. A nakonec vyšvihl parádní sólo na klavír. A protože místa ve stodole nebylo moc, měli jsme to všichni jako z první řady.
Málem jsem si utleskala ruce, a to jsem nevěděla, že pořádné překvapení příjde až o pár desítek minut později. Celý v černém s koženou bundou a s kytarou ve futrále (jak se ja správného rockera patří) se z ničeho nic prodral na pódium....David Koller. To že nám nandal do hlavy jeho brouky a sex byl nás všech mě ani nepřekvapilo a řvala jsem a skákala pod pódiem jako puberťačka na koncertě Justina Biebra. Ale to, že když po Davidovi vystoupil Johannes Benz a ze srandy zanotoval "Nandej mi do hlavy svý brouky", to že David ještě popadající dech z předchozího vystoupení vyskočí na pódium, zasedne k volným bicím a ukáže nám, jak se na ně hraje, to jsme nečekali asi nikdo. Standing ovation byly sice samozřejmostí, protože židlí nebylo moc, ale stejně si je David zasloužil.
Myslím, že předchozí odstavce asi hovoří za vše. A co bych ještě chtěla vyzdvihnout byl duchapřítomný catering, který poté, co došla bramboračka, cupcakes i bagety, sehnal někde 10 bochníků chleba a česnek a nakrmili všechny pořádnou porcí topinek. Nad Mazankou se v tu chvíli musel vznášet česnekový opar, který museli cítit i pacienti na Bulovce, ale nikdy mi obyčejný osmažený chleba nechutnal líp.
Jo, a co ty kachny? Na ty bych málem zapomněla. Jednou z položek na programu festivalu bylo totiž promítání dokumentů Péti Nesvačilové, které se odehrávalo v budově školy na provizorním plátně pověšeném na ještě provizornějším hřebíku s provizorním sedadlem pro diváky ve formě archaických sáněk. Dokument trval 8 minut, opakoval se ve smyčce a hlavní roli v něm zřejmě hrály kachny, protože pokaždé, když jsem šla kolem, viděla jsem na plátně ten samý záběr. Kachnu.
Tak to byly moje zážitky z prvního festivalu. Závidíte? No jo, měli jste přijít taky. Ale já Vás omlouvám. Respketive Vaší omluvenkou může být třeba příspěvek na Mazanku na serveru HitHit.cz. Stovka ještě nikoho nezabila a za odměnu si můžete dát třeba kafe nebo dortík u Divokých matek. To aby těch festivalů na Mazance mohlo být ještě více. Anebo kavárna anebo galerie.
Díky!
Žádné komentáře:
Okomentovat