Ještě pár dalších tipů (nejen) pro začínající učitele

V minulém článku pro začínající učitele jsem pod tíhou svých dojmů z prvních vyučovacích hodin povídala spíš o tom, jak NE. Takže poté, co si ho přečtete a náležitě se pobavíte, nebo zapláčete, protože to máte stejně, nebojte, nenechám vás v tom. Přeci jen jsem za těch pár odučených hodin shromáždila i několik tipů, které fungují a které začínajícím učitelům mohou značně ulehčit život. A třeba si v nich najdou něco nového i zkušení pedagogové.

Tipy pro začínající učitele aneb co vám na peďáku neřeknou

O tom, čím budu, až budu velká, jsem měla vždycky jasno. Žádná manekýnka nebo herečka, ani kosmonaut, ale učitelka. Zatímco jiné děti si stavěly lego nebo domečky pro barbíny, moje nejoblíbenější hra byla "na školu". Hrála se tak, že jste vyskládaly veškeré plyšáctvo po dvojicích do imaginárních lavic. Každému vyrobila sešit, žákovskou, vymyslela jim fiktivní příjmení, a pak je zkoušela a známkovala. A na konci dostali vysvědčení. Tuhle hru jsem následně zkoušela aplikovat i na mladší sestře, ale jí už tak zábavná nepřišla. Plyšákům možná taky ne, ale ti se prostě nemohli bránit.

Jak jsem si dvakrát řekla o autogram, o fotce s Matějem, kachnách a jak jsem brečela u výlepu plakátů

Je to divný, možná smutný, ale je to fakt. Tuhle neděli jsem byla poprvé na festivalu. Když nepočítám čarodějnice na náměstíčku u nás v Počernicích, kde nám k opékání buřtů hráli Maxim Turbulenc a Schovanky. Den před svými 28.narozeninami jsem si ale řekla, že by se tohle mělo napravit. A tak jsme byli. Na festivalu. Na Mazance. A bylo to divoký.