Tak neumim sbírat houby, no a co...

Miluju podzim. Vůni spadaného listí, ruce špinavé od ořechů, brouzdání v kalužích, pouštění draka nebo sbírání kaštanů... To je ale taky jediné, co jsem schopna najít a co sbírám. Jak dojde na hříbky, babky, klouzky a bedly, tady končí veškerá legrace. Jsem nadšeným konzumentem a po smaženici nebo řízkách z hub se můžu utlouct. Ale co se sbírání týká, jsem beznadějný případ. Zatímco ostatní chodí na houby, já chodím jako doprovod na procházky.

Letošní léto ke mě bylo milosrdné a bylo naprosto sucho, tudíž nikde ani prašivka. S prvními deštíky, jakoby se Češi zbláznili a v republice se najednou změní v 10 milionů houbařů. Tohle davové šílenství trvá až do zimy a nemá obdobu v žádné jiné zemi na světě. Jsou dokonce země, kde považují houby za plevel, a když jim začnete vyprávět, že u vás doma se houby nejen sbírají, ale dokonce konzumují, nebudou vám věřit.

Co se mě a houbaření týká, nemusí se houby v podstatě vůbec obávat. Svoje začátečnické štěstí jsem si vybrala kdysi v lesích u babičky, kdy jsme během pěti minut nasbírali dva košíky, síťovku a nakonec obětovali i mojí dětskou pláštěnku. Od té doby nic. Mám pocit, že houby se přede mnou v lese schovávají. Abych vůbec nějakou našla, musela by mi zřejmě přijít do cesty a křičet: "Haló, to jsem já, houba, seber mě!" Jediné místo, kde stoprocentně umím najít jedlou houbu je oddělení zeleniny v Kauflandu, odkud pochází většina mých úlovků, a to buď čerstvých, nebo v konzervě.

"...jediné místo, kde stoprocentně umím najít jedlou houbu je oddělení zeleniny v Kauflandu..."

Z dob svého dětství jsem si navíc z houbaření odnesla několik traumatizujících zážitků. Například, když mě babička nechala stát uprostřed lesa a se slovy: "Jdu se jen podívat na to místo, kde jsme loni našly ty praváky," se vnořila do houštiny. Půl hodina jen to fikne, babička ani praváci nikde a já, čtyřletá, sama v lese. Netrvalo dlouho a dala jsem o sobě vědět tak hlasitě, že jsem kromě hříbků musela vyděsit i všechny veverky.

Kromě houbově úchylných prarodičů mám i podobně postižené rodiče. A tak jsem druhou stresovou situaci zažila o několik let později, kdy jsem dostala na hlídání svojí fungl novou malou ségru ve ještě novějším kočárku. Jak jsem se jí tak snažila co nejrychleji uspat, abych si mohla zase jít hrát, zahlédla jsem v křoví něco, co nápadně připomínalo houbu. Mou malou hlavičkou mi tenkrát prolétlo, jak na mě mamka s taťkou budou pyšní, když dovezu zpátky nejen spící Marjánku, ale taky náruč hříbků. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem místo diplomu "Houbařinka roku" dostala nářez, protože mě nenapadlo nic lepšího než těch pár nejedlejch prašivek, hezky zabahněnejch, narvat do bělostných kapsiček ségřina kočárku.

Přece jen se ale ve mě české houbařské geny probudily, a to když jsem trávila prázdniny ve Švédsku. Zde nejen že "rostly", ale především je tu nikdo nesbíral. Lidi chodili lesem, vedle nich hřiby s klobouky velikými jak moje dlaň, s naprostým nezájmem. Tohle ani mě "houbaře-amatéra" prostě nemohlo nechat chladnou. A tak jsem si vyprosila košík a každé ráno sbírala a sbírala a sbírala, a pak krájela a sušila. Místní na mě samozřejmě koukali a kroutili nechápavě hlavou. Dokonce jsem dostala "indiánské" jméno "Svamp", což znamená "houbička". Domů jsem přivezla v kufru asi 3 kg SUŠENÝCH hub a mám pocit, že některá trička mám načichlá dodnes.

To je ale taky naposled, kdy jsem našla houbu. Posaďte mě do borůvek, a zatímco ostatní budou mít po půl hodině plnou bandasku (a fialovou pusu), ukažte mi maliní a večer bude vaše babička moct dělat famózní malinovou šťávu. Ale houby, jakmile vkročím do lesa, řeknou si: „Hele, Majerová, holky, balíme to a jdeme pryč." Takže posledně, když jsme byli v lese, můj největší úlovek vypadal takhle:

Blbá plíseň!