Tak mi nejdou deskové hry, no a co...

Stejně jako úklid, který je už takovou stálicí mezi podobnými tématy, existují i další třecí plochy v životě páru. Nikdy bych však neřekla, že to budou deskové hry. Činnost, která má sloužit k zábavě, relaxaci a všeobecné pohodě. Jenže místo toho z nich má minimálně (ženská) půlka domácnosti trauma, a to jen proto, že tu opět panuje naprosto odlišný přístup obou pohlaví k problematice tohoto koníčku. Alespoň u nás doma.

První střet většinou nastane již při výběru hry. Zatímco já preferuji ty znalostní či trénující paměť (ideálně pexeso), Honza miluje hry strategické. Pokud se o nějaké hře dá říci, že je strategická, taktická nebo logická, už z podstaty věci by na krabičce také psát, že není vhodná pro ženy. Což jsme si u nás doma již několikrát prakticky ověřili. Honza navíc odmítá hrát hry, ve kterých převládá prvek náhody, přičemž pro mě je náhoda v podstatě jediná možnost, jak můžu nějakou hru vyhrát. Každopádně vtipné situace tak vznikají především o Vánocích a při narozeninách, kdy jsou společenské hry již tradičně jedním z našich oblíbených dárků. Už několik let po sobě dostávám pod stromeček obrovské krabice, které mají na obalech nápis "Nejlepší strategie roku", zatímco Honza rozbaluje hranaté balíčky obsahující hry s podtitulem "Zábavná vědomostní hra pro zvídavé Čechy".

Protože jsem ale milující partnerka, poté, co jsem několikrát upozorněna, že jsme tu mou novou hru ještě nehráli, většinou podlehnu. Pozveme pár kamarádů a já se nechám se k nějaké šílenosti, co jsem dostala darem, ukecat. Jenže už ve chvíli, kdy se rozloží obrovský herní plán, začnou se rozdávat 4 typy figurek, z nichž každá má jinou funkci, dostanu navíc ještě nějaký menší plánek s vysvětlivkami a vylosuji si kartičku, která má určit moji taktiku, jsem si vědoma toho, jak obrovskou chybu jsem zase udělala. Zatímco Honza čte pravidla (tlustá minimálně jako román od nějakého ruského autora), všichni si prohlížejí svoje karty, plánují první tahy a především pokyvují hlavou, jakože je přece všechno naprosto jasné. Já přemýšlím o tom, jestli si zítra půjdu do HáEmka koupit to námořnické triko nebo to ještě týden vydržím.

"...kluci si prohlížejí karty a plánují první tahy. Já přemýšlím, jestli si půjdu do HáEmka koupit to námořnické tričko..."

Svou myšlenkovou absenci se mi podaří zamaskovat výběrem barvy figurek, což je pro celou následující dvouhodinovku asi to jediné, co jsem schopna udělat samostatně, bez Honzova komentáře. Dál házíme kostkou, abychom zjistili, kdo začíná, a já se modlím, abych to nebyla já, protože jsem v podstatě ještě nepobrala ani co je cílem hry. Naštěstí jsem hodila nejmenší číslo, a tak mám šanci něco pochytit, než se dostanu ke svému tahu. Hra se však ke mně dostane neúprosně rychle, a tak se pokusím udělat v podstatě totéž, co hráč přede mnou, jen na straně herního plánu, na kterou dosáhnu. Zřejmě je to asi úplně špatně, protože Honza mě počastuje pozdviženým obočí a kroutí hlavou. Zdravě se naštvu a řeknu si, že mu ukážu, i když zatím vůbec nevím jak. Zatímco můj tah sklidil obočí, klučičí tahy sklízí pochvalné mručení, protože jde zřejmě o velmi promyšlené kaskády úkonů a kombinaci kartiček. Já hraju podle toho, jaký se mi líbí obrázek.

Ani po několika kolech ze mě ještě nevyprchala křivda, a tak když na mě přijde řada, zaútočím na Honzu, protože je po ruce a protože mě v na začátku hry naštval. A taky nechci klukům, kteří přišli na návštěvu, kazit večer. Jsem prostě správná hostitelka. Jenže Honza si to asi nemyslí, protože tentokrát už se ani neobtěžuje provádět obličejovou gymnastiku a rovnou se do mě pustí: "Proč útočíš na mě, vždyť Miloš jasně vede a příštím tahem mi teď vezme / přemístí / zruší / vykoupí / změní / zvýší / sníží / zlikviduje / obsadí ..." (doplňte sami). Jenže copak mu můžu říct, že vůbec nechápu, jak poznal, že Miloš vede, když máme za sebou každý sotva tři tahy?

"...výběr barvy figurek je to jediné, co jsem schopna udělat samostatně..."

Další hodinu hrajeme téměř bez komentáře a tahy kluků obvykle trvají déle, než jsem schopna nečinně sedět. V mezičase tak zvládnu doplnit brambůrky, udělat obložený talíř a dolít jim víno. Ačkoliv to vypadá, že brzy dolížeme balíček, čímž moje utrpení skončí, pořád si nejsem schopná zapamatovat, co jsem za "hrdinu" a tím pádem ani, co mám za úkol, abych vyhrála. Všichni ostatní se ale tváří, jako kdyby už dávno bylo jasné kdo je kdo a jde už jen o to, nasbírat nějaké ty body. Rozhodla jsem se proto nekazit si večer, nepouštět se do větších akcí a v poklidu se zaměřit na poslední tah, který na mě náhodou vyjde. V duchu jsem na sebe byla hrdá, protože jsem pochopila, jak z téhle "hendy" (jak kluci familiárně říkají kartám v ruce) vytěžit aspoň nějaký ten bodík do závěrečného sčítání. Když na mě tedy přijde řada, slavnostně položím svou figurku na část hracího plánu, kde za ni dostanu nejvíc bodů a zahraju svoje karty. Jeden z kamarádů se začne smát, druhý zatleská a já si říkám, že to se mnou asi nebude tak špatný.

Jenže když se kouknu na Honzu, vím, že špatný to je. Můj soutěživý přítel totiž mým údajně "záškodnickým" tahem namířeným proti němu přišel o prvenství. Snažila jsem se mu vysvětlit, že z mého pohledu šlo o čistě náhodný tah, během kterého jsem stihla vymyslet, jak se budou jmenovat naše děti a jakou barvou si natřeme plot, až budeme mít baráček. Že většinu hry jsem pokládala kartičky na hrací plán naprosto bez rozmyslu, maximálně tedy tak, abych zajistila, že moje figurky budou mít v mých osadách dostatek životního prostoru. Zdůraznila jsem taky, že jsem neřekla křivého slova, když mi svou "armádou" zničil pracně budované mnichovství s jelínky a rybníčkem. Marně. Zbytek večera jsem byla ta, která mu zkazila hru.

Takže pozor na stolní hry, protože to rozhodně není tak nevinná zábava, jak by se mohlo na první pohled zdát. A protože máme brzy výročí, chystám na oplátku nějakou pěkně vypečenou hard-core znalostní variantu. Tipy, prosím, do komentářů. Děkuji.