RETROPECKY - #2 Sámoška

"Skoč mi do sámošky," říkala mi mamka, když jsem byla malá. Cítila jsem se jako dospělák, protože sámoška byla takzvaně "přes silnici", kam jsem normálně mohla jen na dovolení, a mamka mi navíc svěřila dvacku do mojí dětské peneženky, což bylo tenkrát bohatství. K tomu jsem vyfasovala síťovku, prázdné lahve a seznam a mohla jsem vyrazit na nákupy.

Pro mladší ročníky, sámoška je totéž co dnešní supermarket a slovo je vlastně slangovým výrazem pro samoobsluhu. To znamenalo, že vás neobskakovala paní za pultem, což je ještě větší pravěk ale popadli jste vozík nebo košík a zanořili jste se mezi regály. Vozíky se tenkrát skladovaly uvnitř obchodu, protože jich bylo všeho všudy dvacet pro celé sídliště. A nemusely jste po kapsách hledat drobné nebo nosit na klíčích žetony, protože se by nikoho nenapadlo je krást, a tak byly zadarmo. Největší vítězství samozřejmě bylo, když jste se mohli do vozíku posadit a nechat se po obchodu vozit. A především, když jste se tam narvali ještě když vám bylo 7 let (bohužel z vozíku to pak šlo většinou dost ztuha). Každopádně, pokud jsem šla nakupovat sama, musela jsem vzít takový ten drátěný košík, a to byla docela nuda.

První zastávkou bylo obvykle okýnko na vracení lahví, ve kterém seděl podivně vyhlížející týpek. Dneska bych ho odhadla na téměř-bezdomovce, tenkrát jsem se ho jen strašně bála. On se chudák snažil být vždycky vtipnej, jenže já nevěděla, co odpovídat, a tak jsem jen mlčela a červenala se. Když lahve naskládal do basy a vyjel mi účet, byla jsem vždycky ráda, že to mám za sebou.

Další kámen úrazu bylo oddělení uzenin. Klasický problém "párek vs. nožička" jsme s paní za pultem vyřešili většinou docela rychle. Ale jako pětiletý prcek jsem trochu plavala v převodech jednotek, a tak, když jsem měla koupit 15 dkg vysočiny a prodavačka se mě zeptala, jestli může nechat 165 g, zazmatkovala jsem a začala natahovat. Paní od uzenin byl pořádný kus a s vidličkou v ruce působila dost naléhavě, což nezlepšil ani fakt, že měla do vlasů vetknutou roztomilou papírovou čelenku. Takže jsem se rozhodla odkývat jí všechno, a tak mohla salám zabalit do papíru a lihovkou na něj napsat cenu. (Tahle část se mě ale vždycky fascinovala a doma jsem pak balila do papírů plyšáky a psala na ně různá čísla. Hlavně teda ta, která jsem jako předškoláček uměla napsat.)

Když jsem naházela do košíku všechny položky ze seznamu, zamířila jsem ke kase. Tam už čekala paní prodavačka, která tenkrát nepípala na čtečce čárové kódy, ale pěkně obracela kus po kusu a hledala na něm ty malé mrchy - cenovky. Účtenku za vrácení lahví si napíchla na hřebík zatlučený v dřívku a zboží mi vždycky ochotně nastrkala do síťovky. Jo, a nenabízela mi žádné "body do soutěže" ani mi necpala zákaznickou kartu. To byly časy.

A co mám ještě spojené s nákupy v sámošce je vůně kávy. Nene, nešlo o žádnou kavárnu ani automat na kafe. Ale obyčejné kafemlýnky, které byly umístěné hned za kasami, ve kterých se mlela zrnková káva. Hrozně to řvalo, ale tak krááásně to vonělo.

A co se vybaví Vám, když se řekne "sámoška"?