Přítel domácí aneb úklid z pohledu (mého) muže

Obvykle nemám feministické sklony a jsem zásadně proti škatulkování věcí a činností na typicky mužské a ženské. Musím ale přiznat, že už delší dobu začínám pozorovat odlišnosti, které panují mezi oběma pohlavími, pokud dojde na úklid. My ženy (potvrzeno z několika zdrojů, které si přejí zůstat v anonymitě) jsme zřejmě vybaveny mnohonásobně vyšší citlivostí na nepořádek než muži. Máme detektor na špinavé nádobí, skvrny na podlaze, prachové částice... Ten samý detektor vyhlašuje mužům poplach zřejmě až ve chvíli největšího ohrožení, tedy tehdy, kdy by se nádobí nevešlo do dřezu a třeba už ani do vany a trenky už by točily třetí kolo.

Nádobí

Dokud jsme bydleli u dědy a neměli myčku, měla jsem doma Myče Bjůkenena inklinujícího k mývalovi. Od té doby, co máme novou kuchyň s veškerými vymoženostmi, stal se z Myče Bořek Stavitel. Nedokážete si ani představit s jakou precizností dokáže naskládat myčku a využít každé jediné místečko v ní, jen aby se nestalo, že by se náhodou něco mělo umýt v ruce. Já neprotestuji. Jenže myčka je velká, takže dřív než jí naplníme, dojdou nám většinou talíře. To je pak Honza schopný jíst z hrníčků i plastových krabiček. A mám za to, že ve chvíli, kdy by došly, zašel by si koupit papírové tácky. Do myčky se bohužel nevejde ani naše pánev wok, a tak se v mytí střídáme. Je-li řada na Honzovi, obvykle se ale dost lišíme v názorech na to, jak dlouho může pánev vydržet nemytá. Abych neměla tendence okrádat milého o povinnosti (když už kolem pánve chodím třetí den), nacházím občas v kuchyni následující vzkazy:

Co se skleniček týká, normálním lidem stačí na den jedna, maximálně dvě skleničky. Ne tak Honzíkovi, který je schopný za den poschovávat v našem malém bytečku celou sadu. Já pak pobíhám po bytě, sbírám je a trpělivě mu je nosím k počítači. K večeru má na pracovním stole jakousi barikádu, kterou honosně nazývá "luxfery".

Luxování

Luxování je činnost, která mi v zásadě nevadí, zvlášť proto, že po odstěhování od rodičů mi ubylo asi 60 m2 plochy a jedny schody. Takže vyluxováno je raz dva. Když jsem ale jednou starost o podlahovou plochu svěřila Honzovi, zjistila jsem, že se dá vyluxovat jen za "raz". To když odignorujete veškeré nástavce ("Vždyť je děsně neefektivní se pořád ohýbat nahoru a dolů a měnit to.") a jakoukoliv překážku na zemi prostě obluxujete dokola.

Vytírání podlahy

Narozdíl od luxování, tohle je činnost, kterou jsem ochotna vykonávat pouze v nejvyšší nouzi cca 1x měsíčně, když už se začneme přilepovat ponožkami k parketám. Mám neuvěřitelně stupidní mop (který jsem koupila v nějaké stejně neuvěřitelné akci). Teleskopická tyč tohoto nástroje přestala fungovat přesně v té vteřině, kdy vypršela jeho záruční lhůta. A tak, pokud nechci vytírat v poloze "Roman Skamene", většinou přejdu na klasiku - hadr a na kolena. Vzhledem k předchozí kapitole asi pochopíte, že jsem se ani nesnažila přemlouvat Honzu, aby tuhle činnost někdy praktikoval.

Péče o postel

Pokud je ale něco, co vyloženě nesnáším, je to převlíkání postelí. To Honza naštěstí pochopil velmi brzy, když mě pravidelně nacházel zamotanou v povlaku od peřiny, nebo nadávající při natahování prostěradla na matraci. A proto je tato činnost v naší domácnosti výhradně mužskou záležitostí. K té si pak můj milý trochu nedobrovolně přidal i stlaní postele. A tak k nám už pár měsíců chodí "postelový skřítek". Skřítek je ale tak trochu sklerotik a dlužno říci, že na oplátku musela vzniknout zase "zálivková víla", která ochucuje saláty.

Praní

Jestli bych měla jmenovat jeden zvuk, který Honza nesnáší, je to pípání naší pračky, ve chvíli kdy dopere. Pouštím cyklus trvající 60 min, což minule okomentoval slovy, že se mu hodina ještě nikdy nezdála tak krátká. Když pral Honzík poprvé sám, chvíli to vypadalo, že trpí nějakou zrakovou poruchou. Nejprve jsem si myslela, že je to barvoslepost, neb nebyl schopen roztřídit prádlo na světlé - barevné - černé. Tuto domněnku mi ale vyvrátil hned při příštím samostatném praní, kdy prádlo rozdělil asi na 20 malých hromádek, takže jsme v koupelně na podlaze měli celou barevnou škálu a vyhradil zvláštní hromádku dokonce i pro puntíkované věci.

Co se týká špinavého prádla, vypozorovala jsem jakési schéma, podle kterého Honzík postupuje, je-li třeba ho uklidit:

1. Hromádka prádla u postele se hodí do koše s prádlem nebo do skříně, dle toho, co je blíž.

2. Hromádka prádla z jídelny se hodí do koše s prádlem nebo do sportovní tašky, podle toho, co je blíž.

3. Mokrý plesnivý ručník se ze sportovní tašky musí ukrýt před Di, a pak se hodí do koše (toho normálního.).

Věšení prádla

Při věšení prádla jde u nás o život, což byste pochopili hned ve chvíli, kdy byste se snažili rozdělat sušák. Pokud vás kovová konstrukce nepraští do holeně nebo do hlavy, minimálně si přiskřípnete prsty. Z téhle bitvy prostě nikdy není možné vyjít jako vítěz. Ve chvíli, kdy je jeden boj dobojován a sušák rozložen, přichází další, a to o nejlepší místa. Honza totiž zjistil, že na obvodové konstrukci jsou větší mezery a silnější tyčky, a tak se tam dá lépe a rychleji narvat prádlo. Co na tom, že se nedá zakolíčkovat a my ho pak sbíráme u sousedů na zahradě. Čím dřív se prádlo pověsí, tím dřív se může zasednout zpátky k počítači. Co se týká sklízení prádla, můžete nakoupit sto plus jedna pytlíčků na kolíčky, ale stejně pak přijdete domů a najdete tohle:

Organizace

Nevím, jak Vaši muži, ale ten můj doma v jednom kuse něco hledá. Nedávno jsem ale někde četla, že muži nejsou schopni v domácnosti nic najít z toho důvodu, že ženy pořád věci přesouvají. A něco na tom asi bude. Aby alespoň částečně minimalizoval čas strávený pátráním, má můj Sherlock Holmes na stole asi tucet lepíků, na kterých stojí "batoh - skříň, 3.polička vzadu, sportovní čelenka - komoda, 2.šuplík vpravo". Obávám se, že chudák zvládne proniknout do tajů mé organizace právě ve chvíli, kdy se zase budeme stěhovat.

Suma sumárum

Tak takhle se s domácími pracemi vyrovnává můj Honzík. A možná jste na předcházejících řádcích poznali i prvky z Vaší domácnosti nebo máte spoustu dalších vlastních zážitků. Důležité ale je, nezapomínat, že naši muži nám většinou pomáhají, jak nejlíp to umí. Co na tom, že občas trochu osobitým způsobem, vždycky ale s láskou, a to není málo. A tak příště, až zase "postelový skřítek" zastele do postele i moji čerstvě vyžehlenou halenku, nebudu se na něj zlobit, ale dám mu pořádnou pusu.

Zkuste to taky :-)