Běhám jako o život...doslova

Když jsem si před rokem a půl koupila nové boty na běhání, netušila jsem, že na dlouhou dobu zůstanou v takovém stavu, v jakém jsem je přinesla domů - v krabici. Naštěstí boty se nekazí, a tak na mě počkaly. Až do dnešního dne. Dnes jsem totiž získala pocit, že je ten pravý čas na to vyběhnout. Nebo spíš možná vyjít.

Pro svůj první výběh (východ?) jsem zvolila známé prostředí z dob mé atletické kariéry - Hostivařskou přehradu. To aby mě nepřekvapil zrádný terén, protože co si budeme povídat, po takové době bez sportu, vůbec nevíte, co od svého těla čekat. Abych měla krytá záda a někdo mě dotáhnul zpět k autu, kdybych přecenila síly, přizvala jsem pro jistotu ke svým prvním běžeckým krůčkům kamarádku. U lesoparku jsme se sešly ve slušivých elasťákách a funkčních tričkách, takže minimálně co se outfitu týká, vypadaly jsme profi. Ještě než jsme opustily parkoviště, vyfotila jsem povinné zátiší "nohy v keckách". Což je novinka, kterou jsem zjistila, že musíte udělat pokaždé, než vyběhnete, abyste nasrali všechny, co se jim zrovna ten den nechtělo a ládujou se u telky čokoládou. 

Co je taky potřeba, je zaznamenat výkon pomocí některé z aplikací v chytrých telefonech. Tak jako my. Jééénže... První problém, který vyvstal, byl softwarový. A tak jsme asi deset minut stahovaly nějakou aplikaci a dalších deset minut se jí snažily rozchodit. Další potíž byla hardware. Úhlopříčka našich mobilů je asi tak třikrát větší než naše kapsy, a tak jsme chvíli řešily otázku, kam vlastně s nimi. Nakonec jsme je ale v tričkách úspěšně zaaretovaly a nezbývalo, než opravdu vyběhnout. 

Po padesáti metrech jsem prohlásila, jak se mi krásně běží. Po dalších deseti jsem zjistila, že neuběhnu už ani metr. Změnily jsme proto plány a běh za indiánský běh. Ačkoliv dlužno říci, že by to musel být hodně nesportovní indián, pokud by předváděl, to co my. 

Trasu dlouhou 2,5 km jsme nakonec zdolaly stylem "od koše ke koši" v čase 26 min, čímž jsem si zhoršila osobák asi tak o půl hodiny. Objevila jsem několik kopců na místech, které jsem dřív považovala za rovinu. Zjistila jsem, že při běhu si nemůžu povídat. Že při běhu občas nemůžu ani dýchat. Že při běhu nemůžu. 

...trasu dlouhou 2,5 km jsme nakonec zdolaly stylem
"od koše ke koši"...

Ve chvíli, kdy nás přespurtovali dva důchodci s treckingovými holemi, jsem zavelela k ústupu a zapíchly jsme to na molu u přehrady. Zadávily jsme muesli tyčinku (takovou tu zdravou, se spoustou arašídů a čokopolevičkou), čímž jsme doplnily nebo spíš dost těžce přesáhly všechny spálené kalorie. Na molu jsme si taky přísahaly, že o našem prvním běhání nikomu neřekneme. Tohle rozhodnutí vzalo za své přesně v tom okamžiku, kdy mi přišla esemeska od Honzíka: „Ted ses prestala hybat… :-)“ Poté, co jsem zkontrolovala všechny stromy, zda na nich nevisí, šmírák jeden, zjistila jsem, že za všechno může "chytrá" aplikace. Ta celou dobu odesílala data rovnou na Facebook, kde se všichni moji kamarádi mohli v přímém přenosu bavit, tím jak "Diana Majerová ušla 2,5 km."

Tak to bylo v kostce moje první letošní běhání. Zatímco sociální sítě se hemží fotkami účastníků z proběhnuvšího maratonu, já jsem uběhla celkem asi půl kilometru, a to ještě ne v kuse. Za časů mé atletické kariéry by mě tenhle výkon rozbrečel. Na druhou stranu, byly doby, a nebylo tomu tak dávno, kdy jsem bez pomoci nevystoupila z auta nebo nevyšla schody. Takže sečteno podtrženo, i když jsme dnes s kamarádkou byly suverénně nejpomalejší dvojka v lesoparku, v mých očích jsme běžely jako o život... a to doslova.