Den "B" aneb Den bez mobilu

Možná, že právě teď čtete tenhle článek na obrazovce svého chytrého telefonu. A potom se chystáte zavolat domů, abyste zjistili, co vám chybí v ledničce. Nebo píšete esemseku kamarádce, že dnes nedorazíte na domluvenou schůzku. Popřípadě vyřizujete poslední pracovní e-mail. Všechny tyhle věci jsem mohla dělat taky, kdybych si byla bývala nezapomněla telefon doma. 

Takový den bez mobilu by se dal v podstatě rozdělit na 4 základní fáze, které jsem pojmenovala výrazy zapůjčenými z lékařské terminologie.

Stádium iniciace

Začíná ráno v autě podezřením na absenci telefonu hned na prvním semaforu. Zde obvykle připojuji telefon přes bluetooth a pouštím si svůj ranní hudební mix. Tentokrát se ale přístroj ne a ne připojit, a to znamená pouze dvě možnosti: za á zklamala technika, nebo za bé, zklamal lidský faktor a mobil zůstal doma. Neblahé tušení o mé počínající skleróze se potvrzuje hned na druhém semaforu. To vysypu obsah kabelky na sedadlo spolujezdce a začnu ho zuřivě prohledávat. Bohužel ani deset červených by nestačilo k tomu, abych ho prolustrovala celý, ale i tak se pomalu smiřuji s tím, že nastává den "B" - bez mobilu.

Stádium abstinence 

Abstinenční příznaky se objevují vcelku rychle. Hned první ranou je, že jsem odsouzena poslouchat některou z těch rádoby vtipných ranních show v českých rádiích. Výjimkou, kterou jsem ochotna vzít na milost, je snad jen Leoš Mareš, se kterým tak strávím poklidnou půlhodinku v ranní zácpě a absolvuji s ním několik dalších pokusů najít mobil. A to včetně akrobatického čísla „se zapnutým pásem na zadní sedadlo pro kabát a zpět“ či krkolomného kousku „hlavou pod sedadlo spolujezdce i dál“. 

Závislost na mobilu se během dopoledne dále projevuje tak, že mám každých pět minut nutkání zkontrolovat, zda mi někdo nepsal nebo nevolal. A to i přesto, že se tomu tak už několik let téměř neděje. (Pokud nepočítám telemarketing a pravidelné denní telefonáty od maminky a tatínka. Ano, i dnes v osmadvaceti letech.) Mám takový divný pocit, že jsem na světě najednou tak nějak sama. Jako by mě opustil kamarád. Vlastně ne, rovnou 350 kamarádů. Kdekoliv se během dopoledne zastavím nebo posadím a mám volnou chvilku, šátrám do kapsy nebo do kabelky, naprosto automaticky. Prostě potřebuju vědět, co se zrovna přihodilo na Facebooku, kolik nových koťátek se narodilo a co měl kdo k snídani. 

Stádium tolerance

Kolem poledního zjišťuji, že potřeba mého sociálního kontaktu přes mobilní telefon se rapidně snížila. Dokážu se naobědvat, aniž bych při tom druhou rukou kontrolovala Facebook, takže poprvé za dlouhou dobu používám vidličku i nůž a jím tak nějak víc kultivovaně. Jako bonus si můžu v klidu vybrat dezert, podle toho, na co mám chuť a ne podle toho, co bude vypadat dobře na Instagramu. Zjišťuji, že spoustu věcí lze zařídit i bez telefonu, že v tramvaji se dá koukat z okýnka a že můj odpolední výběh nemusí sledovat půlka republiky on-line. A abych nezapomněla, naprosto osvěžující je pocit, kdy si můžete dojít na toaletu bez toho, abyste se báli, že utopíte telefon v záchodové míse.

Stádium apatie

Když k večeru dorazím domů a Honza mi mává telefonem před očima hned u vstupních dveří, vlastně jsem tak trochu smutná. Jako bych s mobilem dostala do ruky zase všechny povinnosti a starosti každodenního života. Všechny ty notifikace a e-maily, které jsou s vámi vždy a všude, nakonec i na tom záchodě. Den bez mobilu je vlastně něco úžasně osvobozujícího. Den bez mobilu je něco, co jsem do 13 let zažívala dnes a denně, a přesto mi to neubíralo na kvalitě života. Den bez mobilu je to, co má moje babička každý den. Den bez mobilu, to jsou vzpomínky na dobu, kdy všechno, co se domluvilo, platilo.

Letmo kontroluji display a usmívám se, protože jsou na něm všehovšudy dva nepřijaté hovory - maminka a tatínek. A tak ho odkládám a ani nezapínám wifi, abych zkontrolovala, kolik lidí "lajklo" tenhle článek. Protože den bez mobilu je komfort, který si dopřávám díky své zapomnětlivosti zhruba jednou měsíčně. A tak si ho musím pořádně užít.