Když jsem přemýšlela, kde nebo spíše kdy začalo klíčit semínko mojí ornitofobie, dostala jsem se až do raného dětství. Vybavuju si, jak jsem si jako malá často prohlížela takovou tlustou knížku o pravěku s ilustracemi Zdeňka Buriana. Když se člověk prokousal přes nezáživný přesličky, medúzy, ještěrky a dokonce i všichni dinosauři zvládli vyhynout, následovala stránka, kde byla obrovská pravěká ptakomrcha, které mohl člověk dosahovat tak maximálně po kotníky (jestli mají ptáci kotníky). To zvíře bylo něco jako orlo-slepico-sup, ale především bylo děsivý a moje dětská představivost veliká. Tyranosaurus rex na další stránce vypadal proti němu jako fajn kámoš. A když mě mamka hodinu po tom vzala na procházku, všichni ptáci ho až moc nápadně připomínali.
Možná to jsou náhody, možná, že je to blbá ptačí karma, ale s opeřenci mám vůbec spoustu vtipných historek. Nebo spíše oni se mnou. Už jsem se zvládla omylem opalovat v bažantnici nebo málem vyhladovět naši andulku, když byli rodiče na dovolené. Když mě kdysi jeden nápadník neprozřetelně vzal na rande na Kampu krmit labutě, byl to pro mě asi takový zážitek, jako svézt klaustrofobika výtahem do sklepa. A problémy často nastávají i tam, kde byste je nečekali. Například při návštěvách českých kulturních památek, kde obvykle bývají nastraženi pávi nebo jiná okřídlená havěť.
Asi nejsilnější zážitek se doposud odehrál na zámku v Lednici, kde si mě vybrali jako dobrovolníka při ukázce dravců. Za potlesku přihlížejících návštěvníků usazených na tribuně zámeckého parku mi - i přes veškerý můj odpor ("Ale prosím vás, snad byste se nestyděla.") - navlíkli koženou rukavici a do ní strčili chcíplou myš. To by mi samo o sobě vystačilo na dobrou noční můru. Když ale následně zavolali "Oskare!", znejistěla jsem a vytušila zradu. Ukázalo se, že to byl povel pro zřejmě největšího orla, který se kdy vylíhnul na planetě Zemi, aby kdesi na louce vystartoval pro svoji odměnu. A ta byla v mojí ruce. Myš - nemyš, vzala jsem to střemhlav pod lavičku a vůbec mě nezajímalo, co si o mě publikum myslí, protože tady šlo o život. Nevím, jak dopadl Oskar, a jestli ho ještě někdy viděli, každopádně mě v lednickém areálu neuvidí už asi nikdy.
Další komplikace pro nás ornitofobiky nastávají v podstatě při návštěvě jakéhokoliv většího města. Většina z vás to už asi ani nevnímá, ale jsou všude. Holubi. A jdou po vás. Pominu-li místa jako jsou Benátky, která jsou pro mě totálně zapovězená, stačí i obyčejný park v Praze. Sednete si na lavičku a do minuty už se k vám potutelně kradou. A zatímco se snažíte kontrolovat terén před vámi, někdo by vám měl krýt záda, protože jsou schopni i útoku zezadu. Anebo zespoda, což je nejrafinovanější. A tak, až na Karláku uvidíte na lavičce schoulenou postavičku, nemusí to být nutně feťák nebo bezdomovec. Budu to já, která někde tuším holuba, co je připravený mě zabít.
Jeden z nejčerstvějších ornito-šoků jsem utrpěla na dovolené v Alpách. Do penzionu, ve kterém jsme přespávali, jsme přijeli pozdě v noci a já bez obhlídky terénu nic netuše zalehla a okamžitě usnula. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem ráno otevřela dveře pokoje a přesně v tu chvíli jsem hleděla tváří tvář megatetřevovi. Výkřik, který musel probudit všechny německé důchodce v okolí, vzbudil i mého Honzu, a ten se mě jal zachraňovat. Přesně do chvíle, než zjistil, že tetřev je vycpaný. Pak jeho ochranitelské pudy klesly na minimum. Odinstalovat se nám ho nepodařilo, a tak jsem se zbytek pobytu musela smířit s tím, že s námi obývák sdílí vypelichaná horská slepice.
Kde ale vidím zásadní problém, je nedostatek prevence a osvěty. Zatímco všichni víme, jak zlikvidovat pavouka nebo co dělat, když potkáme cizího psa, nikdo mi nikdy nebyl schopný říct, jak se ubránit krvelačnému ptákovi. Pochybuju, že v tomhle případě funguje vyšplhat na strom jako, když potkáte divočáka. Možná tedy spíš zkusím dělat mrtvou jak se to má dělat, když potkáte medvěda. Anebo budu s sebou v kabelce nosit příruční kočku. Jedinou pořádnou informaci, která aspoň minimálně odkryla nepřítelovy karty, jsem nedávno zaslechla v televizi. Ptáci prý zpívají hlavně po ránu, když jsou vyhládlí. Takže od té doby se neprobouzím do krásných jarních jiter s ptačím zpěvem, ale naopak za okny slyším: "Dneska sežereme Majerovou."
A co z toho všeho plyne? Že ptáci jsou nebezpečný. A že si dávejte pozor na to, co dáváte svým dětem číst. Protože by se taky mohlo nakrásně stát, že jediní ptáci, které budou vaše děti ochotné akceptovat, budou Kulík, Dulík a Bubík z Kačerova a plyšový puštík. Tak jako já.
Žádné komentáře:
Okomentovat