RETROPECKY - #1 MAGIČMIXING

Je to už možná 10 let, kdy se nám doma povalovaly kazety s názvy jako "Hity z Radia City", "Party Mix" nebo "Diskovýběr - léto". Sehnat písničku, která se vám líbila, byl téměř nadlidský úkol. Ale ten pocit, když jste to dokázali a mohli si jí pak přehrávat donekonečna na svém walkmanu, byl k nezaplacení. Vzpomínáte?

Celá anabáze začínala tím, že vám obvykle došly prázdné kazety. Na jednu se vešlo cca patnáct, dvacet písniček, což byl výsměch, pokud jste byl hudební fajnšmekr. A tak vám nezbylo, než utratit svoje těžce vydřené kapesné za novou - prázdnou - anebo obětovat nějaký starší kousek a začít s těžkým srdcem přemazávat.

Ve chvíli, kdy jste získali kus místa na magnetické pásce, nastala vůbec ta náročnější fáze. Lov na oblíbenou písničku. Tu jste samozřejmě neznali jménem, protože jste jí slyšeli kdesi v rádiu, na diskotéce nebo v obchodě. Takže jste tak akorát uměli zabroukat melodii (falešně) a ti lepší přidat i pár pseudoanglických slov. Tyhle teoretické znalosti vám ale byly platné asi jako mrtvýmu zimník, protože nic jako Shazam nebo internet nebylo, abyste si mohli zjistit, o jakou písničku jde. Takže to prakticky znamenalo sednout si na půl dne k magneťáku a čekat, až jí zahrajou. V tom lepším případě se tak stalo a vy jste stihli zmáčknout dvoukombinaci "Play" a "Record". V tom horším se vám půl minuty před tím začalo chtít na záchod, písničku jste prošvihli a čekalo vás dalšího půl dne u rádia.

Co se týká kvality nahrávek, většina songů na vašich kazetách neměla začátek ani konec. Ti, co byli v "magičmixingu" větší borci, si uměli udělat mezi písničkami takzvané přechody. My ostatní jsme byli odsouzení poslouchat na začátku a na konci reklamy nebo moderátory. Ti totiž vůbec neměli pochopení pro naše potřeby, a nabyli dojmu, že nejlepší nápad je se vykecávat zatímco na pozadí začaly pouštět právě "tu vaši". A stejně tak naprosto neohleduplně uspokojovali svoje verbální potřeby i v rámci posledních akordů. Dost často pak písnička končila "...tak nám dohrála Madonna přáteléééééuuuuuáááá...". Prostě právě tak dlouhý kus keců, který byl úměrný vzdálenosti magneťák - vaše postel.

Nemluvě o tom, když se vám začal ztrácet signál a z rádia se místo hudby linul rádio šum. V tu chvíli - kdy to samozřejmě chtělo zachovat klid - jste začali panikařit a zuřivě štelovat anténu, čímž jste rádio totálně rozladili a s nahrávkou jste se protentokrát taky mohli rozloučit.

Hudba měla ale vliv i na sociální kontakty. Vašimi nejlepšími kamarády v té době byli ti, kteří (řazeni dle oblíbenosti):

a) měli nějakou originální kazetu (bez komentáře),

b) měli magneťák s místem na dvě kazety (protože se od nich daly kazety přehrávat),

c) měli kabelovku (protože se dalo koukat na zahraniční hudební stanice a zjistit, jak se jmenuje vaše oblíbená písnička),

d) neměli originální kazetu, magneťák na dvě kazety ani kabelovku (protože na tom byli stejně jako vy, a tak jste jim nemuseli nic závidět).

Životním dárkem každého teenagera v té době byl walkman. Pokud měl navíc taková ty malá sluchátka do uší (pozn. autora pecky) a né ty velké molitanové příšery, byli jste absolutně cool. Co na tom, že jste se odsoudili k předčasné hluchotě. A když se vaši jó plácli přes kapsu, pak jste dostali model vybavený takovými vychytávkami, jako bylo přepínání mezi stranami kazety. Což byl od rodičů vlastně docela prozíravý krok, protože jinak jste museli neustále přetáčet, což žralo baterky a taky vás, když jste se chtěli dostat na svůj oblíbený song.

Co se baterek týká, to je kapitola sama o sobě. Naše generace podle mě dosáhla nejvyšší celosvětové spotřeby vůbec. Samozřejmě, že jsme neměli na to, kupovat si předražené duracellky, takže jsme šli po těch nejlevnějších, co prd vydržely. A tak největší smůla byla, když jste zapomněli walkmana vypnout nebo když se vám podařilo s ním usnout. Ráno vám pak do uší zněl jen zpomalený zlobří hlásek něčeho, co ještě večer při plné šťávě bývalo Robbiem Williamsem. V tu chvíli nezbývalo, než sáhnout do šuplíku, kde člověk obvykle míval dva tři téměř vybité kousky, ze kterých se ale dala vytřískat ještě nějaká ta minuta hudby. A s tím se muselo vystačit do té doby, než jste se odvážili rodiče poprosit o nový balíček (tenhle měsíc už třetí...).

Tak takhle se, milé děti, ještě pár let zpátky sháněla muzika. To až zase budete mít někdy pocit, že máte pomalý download.