Jak jsem se rozhodla pěstovat byliny

Je to něco přes měsíc, co jsem se rozhodla si doma začít pěstovat bylinky. No, rozhodla... Spíš šlo o nějaké momentální zatmění mysli, když jsem v Kauflandu popadla květináč s mátou a bazalkou a naložila ho do vozíku. Zpětně se divím, že byliny to nevzdaly už po cestě ke kase. Dokonce přežily i saunu, kterou jsem jim následně dopřála v kufru auta. Doma jsem si je vystavila v kuchyni na bar a zjistila, že vlastně vůbec nevím, jak je udržet naživu. 

Asi tak, jako, když se ženy rozhodnout začít s běháním a první, co udělají je, že si pořídí nové oblečení, rozhodla jsem se oddálit okamžik, kdy budu muset nastudovat, jak se o rostliny pečuje, nákupem vhodných květináčků. Na tuhle kličku jsem byla náležitě hrdá, neb není většího štěstí pro ženu, než mít záminku jet do IKEA. Poté, co jsem domů přivezla dvě bílé keramické nádoby (...a balení svíček, vázičku, rámeček, formu na pečení a několik úložných boxů...), už ale nebylo kam uhnout..

Rozhodla jsem se tedy nejprve o bylinky pečovat intuitivně. Máta se chovala od začátku spořádaně a bezúdržbově. Na druhou stranu bazalka, jen co jsem jí jeden den zapomněla přicmrndnout do květináčku povinnou decku vody, hned ten následující den svěsila listy a zežloutla... Ještě dva dny jsem se jí snažila samostatně vzkřísit, načež jsem vyměkla a došlo na Google. Pročetla jsem asi bambilion článků, abych zjistila, že „tato bylina potřebuje pravidelnou zálivku a slunné místo“. Přemístila jsem jí tedy z baru za lednicí na parapet a na počítač si nalepila lepík: "Bazalka, vole!".

Možná, že za to mohlo slunce, které nám následující dva dny pralo do oken, moje přehnaná zálivka nebo výhrůžky kompostem, ale bazalka vypadala čím dál hůř.  Uškubnout jí poslední zelený a jakž takž zdravě vypadající list mi přišlo morbidní, a tak jsem si o nějakém vaření z čerstvých bylin mohla nechat jen zdát. Když jsme o pár dní pozdeji vyráželi na týdenní dovolenou, předávala jsem jí přítelovým rodičům se slovy: "Snězte jí nebo vyhoďte."

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem po týdnu přebírala bazalku ve formě, do jaké bych jí nedostala ani pomocí Photoshopu. Krásně zelená, košatá, voňavá...asi tak, jako když se vrátíte z lázní. Skoro se divím, že ve chvíli, kdy zjistila, že se vrací k nám domů, hrůzou neopadala. Přítelův tatínek se sice doznal přihnojení, ale stejně ho tajně podezřívám, že mu chcípla a on koupil fungl novou.

Tak či onak, od té doby, co bazalka strávila týden u Vávrů, roste si jako by se nechumelilo.  A dokonce jí nevzrušilo ani to, když jsem jí zbavila několika listů a poprvé si připravila čerstvé bazalkové pesto.

Život prostě není fér.