Tak vybírám auto podle barvy, no a co...

V životě každé ženy je jedna zásadní událost. A to narození dítěte. V životě každého muže, jak jsem mohla být svědkem, je taky jedna. A to je nákup prvního automobilu. Zatímco přípravy na porod si představuji tak, že se snažím muže příliš nezatěžovat a hlavně neděsit, můj přítel nákup auta pojal přesně opačně a naše dvoučlenná domácnost jím intenzivně žila po dobu jednoho měsíce.

O tom, že si pořídíme nové auto, jsme přemýšleli už dlouho, ale finální rozhodnutí padlo, když se nám jednoho krásného zimního večera podařilo u našeho "Ventíka" (rozuměj Volkswagen Vento) prošlápnout spojku na jedné z těch frekventovanějších křižovatek v Praze. Inu, o tom, jak jsme auto dostali do servisu, by se dal napsat další článek. Každopádně jedno bylo jisté. Chce to konečně pořádnej kočár. V tu chvíli jsem ale netušila, že můj Honza, který do té doby rozeznal na autě pouze volant, stěrače a možná baterii, pojme celou věc vysoce sofistikovaně.

Hned druhý den jsem dostala pozvánku ke sdílení excelovské tabulky "Naše nové auto", ve které byly detailně rozepsány nabídky autosalonů v okolí, parametry jednotlivých vozů, jejich spotřeby a kdo ví, co ještě. Jestli se vám zdá, že jsem v tom výčtu nějak moc obecná, tak to proto, že ve stejnou chvíli, kdy jsem tuhle tabulku otevřela, jsem se rozhodla, že už jí v životě nikdy nechci vidět, natož se v ní orientovat. Osobně si myslím, že už v tu chvíli by data v ní stačila na kvalitní disertační práci.

Následně jsme strávili asi měsíc obíháním přilehlých autoprodejen. Honzova funkce byla podrobit prodejce křížovému výslechu. Kdyby mohl, věřím, že by je nejradši posadil na detektor lži. Moje funkce byla vypadat krásně a neříkat blbosti. Myslím, že jsem svou úlohu plnila na výbornou až do té chvíle, kdy si Honza odskočil na toaletu a pán z autosalonu se mě zeptal: "A jaké auto byste si přála vy?" S nefalšovanou radostí, že se někdo zajímá o můj názor, jsem odpověděla: "To bílé." Dál jsme se radši bavili o koťátkách a počasí.

Přes všechny nástrahy jsme ale vůz nakonec vybrali. V momentě, kdy jsme opustili brány autosalonu, přeskočilo naše auto v žebříčku přítelových hodnot mě, jeho maminku a asi dokonce i počítač. Moje fotka záhadně zmizela z plochy jeho telefonu a nahradil jí čtyřkolový miláček. Vznikla také další excelovská tabulka, aktualizovaná konkrétně na náš vůz (nasdílím, pokud má někdo zájem o další data, tohle už vážně obhájíte...). Co se týká třísetstránkového manuálu, ten Honza přelouskal asi za dvě hodiny - člověk, jehož literárním stropem byl do té doby časopis Score. A když došel manuál, přišly na řadu webové diskuze. Můj drahý mě pravidelně informoval o všech informacích, které zde načerpal. Některé byly dokonce tak důležité, že bylo nutné mě kvůli tomu vzbudit ve dvě ráno. ("Tak jsem normálně zjistil, že ty litý kola..."). Pokud jsem vyjádřila nevoli se v tuto hodinu motoristicky vzdělávat, objevil se na Honzově tváři vyčítavý pohled. Na otázku: "Tebe to nezajímá?", jsem se většinou nesnažila vymýšlet odpověď. Nebyla by slušná.

Po fázi teoreticky-vzdělávací, následovala fáze prakticky-panická. Maximální rychlost, kterou Honza s autem vyvíjel, byla asi 30 km/h. Parkovací místa, která nebyla široká minimálně 3m nám byla zapovězena, stejně jako ta, kde byla příliš vysoká koncentrace aut nebo bezdomovců v okolí. Při parkování v garáži jsem byla nucena opustit vůz (i přesto, že auto má parkovací senzory) a podávat informace o pravděpodobnosti odření tak, že jsem se snažila přeřvat motor. Poté, co mi odešly hlasivky, jsme to vzdali a přistoupili na metodu "ukaž velikost kapra, který se vejde mezi karoserii a stěnu". Zatím měl můj kapr naštěstí vždy správnou velikost. Co se týká garáže, je to poslední dobou Honzovo vůbec nejoblíbenější místo. Když ho nenajdu doma, je jasné, že se potajmu vplížil do suterénu, aby: a) zkontroloval, jestli nám auto někdo neukradl nebo nepoškrábal, b) vyzkoušel nějakou novou "fíčuru", c) jen tak si v autě poseděl.

Když jsem konečně byla dostatečně proškolena, byla jsem k řízení připuštěna i já. V našem hight-tech vozidle jsem se cítila asi jako Sandra Bullock v kosmickém modulu. Zhruba po deseti minutách jsem si zvládla seřídit zrcátka a nastartovat. V tu chvíli se rozsvítil asi bambilion tlačítek a kontrolek. Jediné, co doteď umím spolehlivě zapnout a vypnout, jsou světla. Ve chvíli, kdy se snažím ovládat cokoliv jiného, ztrácím kompletně přehled o dění na vozovce, takže doufejte, že nebudete třeba zrovna přecházet po přechodu, pokud se snažím naladit rádio.

Největší legrace ale nastane, když na mě začne auto mluvit. V ten moment se ze Sandry měním na Miče Bjůkenena a náš vůz na Knight Ridera. Až na to, že místo sametového dabingu Bohdana Tůmy na mě mluví nějaká protivná ženská. Pracovně jí říkám Vlasta. Vlasta je teda původem Angličanka a vůbec nemá pochopení pro můj přízvuk, takže v podstatě nejsme schopné spolu komunikovat, čímž auto ztrácí asi tak polovinu funkcí, za které jsme si připlatili. Na druhou stranu čeština u ní taky žádná sláva - když se mi snaží přečíst smsku zní to asi takhle: "Choj kotatecko, kces k obitku pagety s quecupem nebo smazény quetak?" Kráva pitomá.

Takže asi takhle probíhal nákup nového vozu u nás. Honzův elán pomalu opadá a i já se možná časem zase dostanu na "lock-screen" jeho mobilu. Každopádně doufám, že auto je kvalitní a nějakou dobu nám vydrží, protože nevím, zda bych něco podobného zvládla absolvovat dřív než v horizontu pěti let.

P.S.: Jako odvetu chystám excelovskou tabulku "Naše miminko" :-)