10 faktů o Vánocích, které možná znáte taky

Jako každý rok, i tyhle Vánoce jsem si říkala, že si je udělám klidnější a pohodovější, že dárky vymyslím už v říjnu a nakoupím v listopadu, že se rozhodně nebudu stresovat v obchoďácích, ale vyřeším vše on-line, že ušetřený čas věnuji pečení cukroví a výrobě hand-made dárků pro mé kamarádky, že rozhodně nebudu nakupovat dárky pro naše kočky... Přiznejme si rovnou, že všechno bylo zase jinak. Ale já jsem se nenechala rozhodit. Naopak, z každých Vánoc vycházím o něco moudřejší, zkušenější a silnější. A své poznatky si pečlivě archivuji, to abych se další rok zase nenachytala. Několik faktů o Vánocích jsem shromáždila i letos.

Shopping s kámoškou aneb jak jsme jely nakupovat do PRIMARK

Když mi kamarádka napsala, jestli bych s ní nejela nakupovat do Německa, přišlo mi to docela podezřelý. Nejsem totiž zrovna ten pravý materiál na dívčí nákupy. Za prvé, nakupování mě přestává bavit dokonce dřív než Honzu a pokud v obchodu nenajdu, co potřebuju, do pěti minut a dvou regálů, odcházím. Za druhé, nemám naprosto přehled o tom, co se nosí a vždy mě fascinuje, když se dozvím, CO se nosí. Ale kamarádka je kamarádka a Primark je Primark, a tak jsme jedno podzimní páteční ráno vyrazily. Shoppovat (jak se prý říká). Do Drážďan.

Dopis pro dědy a babičku

Ahoj babi a dědo a dědo,

píšu vám, vy víte proč. Protože se mi stýská. Já vím, už je to nějakou dobu, ale stejně na vás den co den myslím. A proto tenhle imaginární dopis, protože nestihnu zapálit svíčku, tam u vás, tak abyste věděli, že jsem nezapomněla. Ani na chvíli.

Ještě pár dalších tipů (nejen) pro začínající učitele

V minulém článku pro začínající učitele jsem pod tíhou svých dojmů z prvních vyučovacích hodin povídala spíš o tom, jak NE. Takže poté, co si ho přečtete a náležitě se pobavíte, nebo zapláčete, protože to máte stejně, nebojte, nenechám vás v tom. Přeci jen jsem za těch pár odučených hodin shromáždila i několik tipů, které fungují a které začínajícím učitelům mohou značně ulehčit život. A třeba si v nich najdou něco nového i zkušení pedagogové.

Tipy pro začínající učitele aneb co vám na peďáku neřeknou

O tom, čím budu, až budu velká, jsem měla vždycky jasno. Žádná manekýnka nebo herečka, ani kosmonaut, ale učitelka. Zatímco jiné děti si stavěly lego nebo domečky pro barbíny, moje nejoblíbenější hra byla "na školu". Hrála se tak, že jste vyskládaly veškeré plyšáctvo po dvojicích do imaginárních lavic. Každému vyrobila sešit, žákovskou, vymyslela jim fiktivní příjmení, a pak je zkoušela a známkovala. A na konci dostali vysvědčení. Tuhle hru jsem následně zkoušela aplikovat i na mladší sestře, ale jí už tak zábavná nepřišla. Plyšákům možná taky ne, ale ti se prostě nemohli bránit.

Jak jsem si dvakrát řekla o autogram, o fotce s Matějem, kachnách a jak jsem brečela u výlepu plakátů

Je to divný, možná smutný, ale je to fakt. Tuhle neděli jsem byla poprvé na festivalu. Když nepočítám čarodějnice na náměstíčku u nás v Počernicích, kde nám k opékání buřtů hráli Maxim Turbulenc a Schovanky. Den před svými 28.narozeninami jsem si ale řekla, že by se tohle mělo napravit. A tak jsme byli. Na festivalu. Na Mazance. A bylo to divoký.

MÍSTA, CO MÁM RÁDA - Divoká Mazanka

Jsou místa mezi nebem a zemí... A jsou místa mezi Palmovkou a Bulovkou. A je to vlastně skoro totéž. Protože ve chvíli, kdy se dostanete na Divokou Mazanku, budete si myslet, že jste minimálně v pohádce. A jednou takovou začnu i svůj dnešní blog-post.

15 věcí, které bychom se měli naučit od našich koček

Za těch 8 let, kdy jsem domů přinesla v pytlíku první kotě, jsme měli doma možnost pozorovat ledaccos. Od kočky zašprajcnuté za gaučem, přes panický strach naší mícy z vysavače či špatně odhadnutou vzdálenost při skoku z gauče na konferenční stolek. To jsou takové ty okamžiky, kdy si ťukáte na čelo a říkáte si: "Kočka, no..." Jenže, za tu dobu, co kočku a její potomky doma máme, vypozorovala jsem taky několik věcí, ze kterých bychom se my, lidé, mohli v cukuletu vzít příklad. A tak jsem je sepsala, hezky bod po bodu.

Díky... aneb jak přijímat chválu...

Má to v sobě asi každý, kdo byl vychován klasickým způsobem a komu rodiče od malička říkali: "Nevytahuj se." Měli samozřejmě pravdu, ale vlastně ne tak docela. Díky nebo spíš kvůli tomu se řada z nás nedokáže patřičně ocenit a bagatelizuje svoje úspěchy.

Tak neumim sbírat houby, no a co...

Miluju podzim. Vůni spadaného listí, ruce špinavé od ořechů, brouzdání v kalužích, pouštění draka nebo sbírání kaštanů... To je ale taky jediné, co jsem schopna najít a co sbírám. Jak dojde na hříbky, babky, klouzky a bedly, tady končí veškerá legrace. Jsem nadšeným konzumentem a po smaženici nebo řízkách z hub se můžu utlouct. Ale co se sbírání týká, jsem beznadějný případ. Zatímco ostatní chodí na houby, já chodím jako doprovod na procházky.

Místa, která mám ráda - Park Café

Nepiju kávu. Vážně, ani lok. Ani latté. Zato miluju posedávání v kavárně. Kavárna je pro mě místo, kde můžu zastavit čas. Místo, kde prostě jen tak z povzdálí pozoruji věci a lidi kolem a přemýšlím. O věcech a o lidech. Anebo nepřemýšlím vůbec. A jedna takové místo nedávno vyrostlo na našem konci Prahy. A mně přirostlo k srdci.

Dva plyšáci a pět malých radostí, které mě dnes udělaly šťastnou

Když jsem dneska večer nasedla do vlaku, byla jsem klasicky tak nějak přejetá po celém dni. Stejně jako 99 % cestujících v mém kupé. Chtěla jsem vyndat mobil, nasadit sluchátka, zkontrolovat FB a udělat kolem sebe takovou tu bublinu, do které nikoho nepustím a zachmuřeně si v ní dojedu až domů. Jenže místo toho se stalo něco, o co se s Vámi chci podělit. Ne, až zítra ráno, přestože statistiky tvrdí, že článek si dopoledne přečte víc lidí. Zasáhlo mě to natolik, že to musím napsat teď. Dokud je ten pocit ještě ve mně.

Z Hrubé Skály na Valdštejn a zpět

Výlet na Hrubou Skálu jsme plánovali dlouho, protože jsme stále od někoho poslouchali, jak je to tam hezké a jakou má to místo energii. My jsme potřebnou energii nastřádali až v polovině dubna, ale počasí k nám bylo milosrdné, a tak se to vše odehrálo v mikinách a obešlo se to bez pláštěnek. A protože kamarádi měli pravdu a "to místo" energii rozhodně má, je téměř mou povinností věnovat mu několik odstavců.

RETROPECKY - #6 Cirkulárka

Není to úplně retropecka, ale do téhle kategorie jsem tohle téma zařadila pro to, že je to něco, co už tak nějak léta patří ke zvukům léta. A není to kvákání žab ani zpívání ptáčků, o čem chci psát. Při "Miss Zvuk léta" mu sice na paty šlapalo bzučení komárů u ucha. Nakonec ale dnes ráno (5:58) zvuk zafinišoval a zvítězil. Tadá, je to řvaní cirkulárky.

RETROPECKY - #5 Skákání gumy

Nevím, ale jako malí (mladí) jsme měli zřejmě ustavičnou touhu skákat. Skákat panáka, skákat šipku do rybníka, skákat ze stromu, z prolejzačky... Ale hlavně - skákat gumu! Skákali jsme ji před školou, o přestávce, v družině, i po škole. Skákaly ji holky, ale občas i kluci. Když bychom se dneska zeptali dětí, jestli ví, co je guma, napadne je asi jen ta do kalhot. Ale co Vy, pamatujete?

Tak mi nejdou deskové hry, no a co...

Stejně jako úklid, který je už takovou stálicí mezi podobnými tématy, existují i další třecí plochy v životě páru. Nikdy bych však neřekla, že to budou deskové hry. Činnost, která má sloužit k zábavě, relaxaci a všeobecné pohodě. Jenže místo toho z nich má minimálně (ženská) půlka domácnosti trauma, a to jen proto, že tu opět panuje naprosto odlišný přístup obou pohlaví k problematice tohoto koníčku. Alespoň u nás doma.

Jedna "depka" a 5 zaručených tipů, jak na ni

Dnes jen krátce. Jsou prostě dny, kdy to na Vás sedne. Za krk, jak kocour, a nechce se Vás to pustit. Plíživě to na Vás dotírá už od rána a nedá se s tím nic dělat. Všechno Vám padá, věci se ztrácí, nic nefunguje a ze zrcadla se na Vás kouká nějaká cizí protivná ženská. Jediné, co chcete je zmizet, ale nejde to. Ne hned. A tak se tím šíleným dnem musíte prodrat až na jeho závěr. Nabízím proto pár tipů, jak to zvládnout, aniž byste někoho zabili...

RETROPECKY - #4 Prázdniny u babičky

Po internetu se před nedávnem začala šířit diskuze o tom, zda by Babička měla být součástí povinné četby nebo ne. Babičku jsem četla, docela dobře jsem se pobavila a doporučovala bych jí každému aspoň prolistovat. Ale nenechte se mýlit, dnešní příspěvek nebude opěvovat literární um Boženky Němců. Při příležitosti téhle diskuze a vzhledem k tomu, že jsem měla možnost téměř po desetiletí strávit prázdniny u babičky, jsem si ověřila, že některé věci jsou v životě nenahraditelné. A babičky (a dědové) jsou jednou z nich.

5 Tibeťanů aneb sebedestruktivní cviky na každé ráno

Minule jsme si povídali o tom, jak jsem vyzkoušela běh (a jak to dopadlo si možná ještě pamatujete - já tedy rozhodně). Můžu vám prozradit taky to, že jsem se málem utopila při pokusu o přeplavání zahradního bazénku. Z těchto zkušeností jsem usoudila, že na začátek není radno přecenit své síly. A tak jsem se přes veškerý svůj odpor k józe, pilates a různým podobným cvičením nechala ukecat a zkusila "Pět Tibeťanů". Kdyby moje mamka věděla, jak nesnáším tyhle meditační cvičení, rozhodně by mi je nedoporučovala. Kdybych já věděla, co je to "5 Tibeťanů", rozhodně bych je nezkoušela cvičit.

20 + 1 důvod, proč jet na dovolenou s kamarádkou

Letos už po několikáté jsem popadla některou ze svých kamarádek a vyjeli jsme na prodloužený výlet bez našich chlapců. Tenhle formát dovolené se mi za ty roky maximálně osvědčil, a tak i vám doporučuji nechat mužské polovičky doma, děti vrznout k babičce, a užít si nefalšovanou dámskou jízdu. A pokud stále ještě váháte, přináším 20 + 1 důvod, proč je to super!

Pohádkový hrad Bouzov a krápníkové jeskyně v Javoříčku

Za devatero řekami a devatero horami se nachází romantický hrad, na kterém se natáčela spousta pohádek. Ten hrad se jmenuje Bouzov a najdete ho zhruba 40 km severozápadně od Olomouce. My jsme ho navštívili tenhle týden, protože chladivé zdivo hradních stěn bylo v rozpálených červencových dnech jedinou schůdnou alternativou ke koupališti a slunečníku. A nelitovali jsme ani na chvilku.

RETROPECKY - #3 Dětské hřiště

Když jsem byla malá, tak malá, že jsem si musela stoupat na špičky, abych dosáhla na zvonek u baráku, byla jsem vlastně od rána do večera venku. Počítač jsme ještě neměli, aby se dalo tvrdnout hodiny před monitorem, na videohry se chodilo k sousedům, jenže tam člověk taky nemohl vysedávat půl dne. Ségra ještě nebyla na světě, abych si s ní mohla hrát, a tak doma vlastně nebylo moc co dělat. Zato venku, na sídlišti, se dalo zažít spoustu dobrodružství. Zvlášť, když jste před barákem měli hřiště. Pamatujete?

Přítel domácí aneb úklid z pohledu (mého) muže

Obvykle nemám feministické sklony a jsem zásadně proti škatulkování věcí a činností na typicky mužské a ženské. Musím ale přiznat, že už delší dobu začínám pozorovat odlišnosti, které panují mezi oběma pohlavími, pokud dojde na úklid. My ženy (potvrzeno z několika zdrojů, které si přejí zůstat v anonymitě) jsme zřejmě vybaveny mnohonásobně vyšší citlivostí na nepořádek než muži. Máme detektor na špinavé nádobí, skvrny na podlaze, prachové částice... Ten samý detektor vyhlašuje mužům poplach zřejmě až ve chvíli největšího ohrožení, tedy tehdy, kdy by se nádobí nevešlo do dřezu a třeba už ani do vany a trenky už by točily třetí kolo.

RETROPECKY - #2 Sámoška

"Skoč mi do sámošky," říkala mi mamka, když jsem byla malá. Cítila jsem se jako dospělák, protože sámoška byla takzvaně "přes silnici", kam jsem normálně mohla jen na dovolení, a mamka mi navíc svěřila dvacku do mojí dětské peneženky, což bylo tenkrát bohatství. K tomu jsem vyfasovala síťovku, prázdné lahve a seznam a mohla jsem vyrazit na nákupy.

Den "B" aneb Den bez mobilu

Možná, že právě teď čtete tenhle článek na obrazovce svého chytrého telefonu. A potom se chystáte zavolat domů, abyste zjistili, co vám chybí v ledničce. Nebo píšete esemseku kamarádce, že dnes nedorazíte na domluvenou schůzku. Popřípadě vyřizujete poslední pracovní e-mail. Všechny tyhle věci jsem mohla dělat taky, kdybych si byla bývala nezapomněla telefon doma. 

Výlet krajem Antotnína Dvořáka

Vymýšlení výletů je už několik let mým dobrovolně-nedobrovolným hobby. Tak to prostě chodí, když se v něčem osvědčíte. Naštěstí naše republika skýtá tolik zajímavých míst, že mám o inspiraci nadosmrti vystaráno. Kolikrát prostě stačí jen náhodně zabořit prst do mapy a může se vyrazit. A přesně tak jako jsme to udělali jedno srpnové odpoledne...

Běhám jako o život...doslova

Když jsem si před rokem a půl koupila nové boty na běhání, netušila jsem, že na dlouhou dobu zůstanou v takovém stavu, v jakém jsem je přinesla domů - v krabici. Naštěstí boty se nekazí, a tak na mě počkaly. Až do dnešního dne. Dnes jsem totiž získala pocit, že je ten pravý čas na to vyběhnout. Nebo spíš možná vyjít.

PEČU | Šlehačkové rohlíčky od Evičky

I dubnu jsem se rozhodla plnit svoje předsevzetí a realizovat se v kuchyni. Dokonce jsem překročila kvótu a ozkoušela asi tři nové recepty. Bohužel jsem ale nestihla fotit, protože přiznejme si, že když máte pobíhat mezi prskající pánví, kouřícím hrncem nebo rozžhavenou troubou a k tomu ještě provádět manévry s foťákem, jde tak trochu o život. Nakonec jsem si ale řekla, že co bych pro vás neudělala, a riskovala jsem život při pečení rohlíčků.

RETROPECKY - #1 MAGIČMIXING

Je to už možná 10 let, kdy se nám doma povalovaly kazety s názvy jako "Hity z Radia City", "Party Mix" nebo "Diskovýběr - léto". Sehnat písničku, která se vám líbila, byl téměř nadlidský úkol. Ale ten pocit, když jste to dokázali a mohli si jí pak přehrávat donekonečna na svém walkmanu, byl k nezaplacení. Vzpomínáte?

Jak jsem se rozhodla pěstovat byliny

Je to něco přes měsíc, co jsem se rozhodla si doma začít pěstovat bylinky. No, rozhodla... Spíš šlo o nějaké momentální zatmění mysli, když jsem v Kauflandu popadla květináč s mátou a bazalkou a naložila ho do vozíku. Zpětně se divím, že byliny to nevzdaly už po cestě ke kase. Dokonce přežily i saunu, kterou jsem jim následně dopřála v kufru auta. Doma jsem si je vystavila v kuchyni na bar a zjistila, že vlastně vůbec nevím, jak je udržet naživu. 

Tak se bojím ptáků, no a co...

Na světě existují nejrůznější fobie. Někdo se bojí výšek, někdo umírá hrůzou, když se někde objeví pavouk a moje máma například šílí z hadů. To všechno je očividně normální a nikdo se nad tím nepozastaví. Já se odjakživa bojím ptáků. Je mi naprosto fuk, jestli jde o sokola nebo sýkorku, jakmile to má zobák, peří a křídla, zachvátí mě panika a vyhledávám nejbližší úkryt. A lidem se to, nevím proč, zdá divný.

VAŘÍM | Čína se zeleným kari a tofu

I v březnu jsem plnila svoje předsevzetí - volala jsem babičce, kupovala čerstvé květiny, posílala pohlednice a taky se naučila nový recept. A tentokrát to byla dvojitá výzva, protože jsem v záchvatu zdravého stravování zakoupila tofu, se kterým jsem ještě nikdy nic nevařila. Vyrazila jsem tedy na výzvědy k mé kamarádce Vlaďce, která nejen, že je skvělá kuchařka, ale především zná taky spoustu takových těch bio- a vegetariánských vychytávek. A nezklamala ani tentokrát. Domů jsem odcházela s receptem, po cestě jsem to vzala přes Marks and Spencer food koutek, kde jsem nakoupila potřebné suroviny, a další den už jsem krotila tofu na pánvi. A na první pokus celkem úspěšně.

I-Dieta aneb jak se nezbláznit z informací

Informace a zprávy se na nás hrnou ze všech stran. Noviny, časopisy, rádio, e-mail a k tomu nově všechna internetová zpravodajství a sociální sítě… Na jeden klik miliony podnětů, které musí náš mozek každý den vstřebávat a třídit. A nikdo nás nikdy nenaučil, jak s takovým množstvím informací nakládat. Bohužel se mi zdá, že nějakým divným způsobem převažují poslední dobou v médiích špatné zprávy nebo informace, které v nás mají probouzet negativní emoce, jako je strach, závist… Jako by nás někdo chtěl držet pořád trochu naštvané a vystrašené. Takové stádo vylekaných oveček se totiž nejlépe ovládá. 

A tomu jsem se rozhodla bránit a nasadila i-dietu. I-dieta - nebo chcete-li informační dieta - je můj způsob obrany proti negativním informacím. Ale taky informacím obecně, protože kapacita mozku (aspoň toho mého) je omezená a já si chci vybrat, čím ji naplním. Zavedla jsem proto několik pravidel, které dodržuji, proto, abych si zachovala jasnou a pozitivní mysl. A můžu říct, že jsem sama překvapená, jak pěkně to funguje.

Kačka Blátotlačka aneb moje největší písničkové omyly

Nedávno jsem doma našla kazetu Dalibora Jandy - Hurikán. Znáte ji? Byla to jedna z mála kazet, které jsme měli doma, když jsem byla malá, a tak jsem jí tenkrát poslouchala pořád dokola a dokonce si troufla Daliborovi dělat sparing. Protože jsem byla fakt mrňavá, vůbec jsem netušila, o čem chlapec zpívá, a tak občas tak vznikaly roztomilé patvary. Například hned v první písničce Hurikán mě fascinoval "zaječí výkřik do ticha". Představovala jsem si roztomilého ušáka, co někde huláká a ruší noční klid. Když jsem si minulý týden kazetu pustila, konečně mi došlo, že se vlastně vůbec nejedná o mluvícího chlupáče, ale pěkný motorkářský drama. A vůbec, celý refrén téhle písničky včetně pana "Silnickrále" a kolegu "Zdlažbypila" byl pro mě do onoho odpoledne záhadou. Odborně se tomuhle jevu prý říká "mondegreen". A tak dneska si povíme, kolik takových jsem ještě za svou pěveckou kariéru nastřádala...

PEČU: Maková buchta s citrónovým toppingem

Únorová "cooking" challenge byla spíš "baking" neboli pečící. V šuplíku jsem objevila asi tunu máku, který naše babi posbírala někde na poli a věnovala mi ho se slovy, že ho určitě spotřebuju. Tak to se nestalo. Od té doby se mi ho podařilo asi stokrát vysypat, a když už jsem ho luxovala po sto prvé, řekla jsem si dost. Mák musí pryč.

10 blogů, které mě baví číst

Informace se na nás hrnou zprava zleva - ty kvalitní, ale hlavně ty nekvalitní. Už před časem jsem se proto přidala k řadě lidí, kteří drží informační dietu (idietu). A tak nečtu noviny (protože se mi při listování stejně rozpadají v ruce), nekoukám na zprávy (protože mě nezajímá česká politická scéna, kde vybuchnul plyn a kolik lidí zahynulo při poslední autorallye) a nechodím na zpravodajské servery (protože nechci vědět, jak probíhají útoky atentátníků minutu po minutě). V zájmu zachování duševního zdraví a dobré nálady se snažím vyhýbat návalu negativního sentimentu, který se nám média snaží dennodenně vnutit. Neznamená to však, že zavírám oči před realitou a poznáním. Naopak se snažím vyhledávat informace z oborů, které mě zajímají, čtu blogy, které mě nějakým způsobem obohatí anebo alespoň pobaví. A o ty, které v roce 2015 zatím navštěvuji nejvíc, jsem se rozhodla s vámi podělit.

Zámek Loučeň a Labyrintárium

Zhruba 60 km na severovýchod od Prahy, 12 km od města Nymburk, se v úrodném kraji mezi Labem a Jizerou nachází obec Loučeň. A není to ledajaká obec. Jejích 1300 obyvatel je právem pyšných na místní zámek. A to nejen proto, že je to zámek s patrně nejdelší otevírací dobou v celé republice - tj. celoroční - ale také proto, že k zámku patří rozsáhlé zahrady s bludišti a labyrinty, které jsme se rozhodli jednoho únorového víkendu prozkoumat o něco blíž.

Iks plus jeden důvod, proč ze mě nikdy nebude foodstylista

Za poslední rok dva jako by se roztrhnul pytel s weby o jídle, vaření, zdravé výživě a tak vůbec. Kdo nezveřejní týdně aspoň jednu fotku toho, co jedl nebo co si uvařil, na Facebooku nebo Instagramu, vůbec není „IN“. A tak, když jsem přemýšlela, jak zvednout návštěvnost svého blogu, bylo jasné, že pokud neudělám fotoseriál o našem kotěti, budu se muset přidat k tomuhle davovému šílenství.

Tak vybírám auto podle barvy, no a co...

V životě každé ženy je jedna zásadní událost. A to narození dítěte. V životě každého muže, jak jsem mohla být svědkem, je taky jedna. A to je nákup prvního automobilu. Zatímco přípravy na porod si představuji tak, že se snažím muže příliš nezatěžovat a hlavně neděsit, můj přítel nákup auta pojal přesně opačně a naše dvoučlenná domácnost jím intenzivně žila po dobu jednoho měsíce.

Tak neumim hrát kulečník, no a co...

Taková ta místnost s tlumeným světlem, trochu zakouřená, stůl se zeleným plátnem a na něm rozeseté barevné koule. Dívka v sexy oblečení si nakříduje tágo, ležérně si odhrne vlasy, ladným pohybem se nakloní nad stůl a s naprostou samozřejmosti potopí kouli...

Tak takhle bych si představovala, že hraju kulečník. Bohužel realita si s představou poněkud netyká. Jsem nadšený, ale ke hře naprosto nezpůsobilý amatér, který však radostně kývne na jakoukoliv příležitost si zahrát. Můj Honza je celkem obstojný hráč, který stále opakuje tu samou chybu - rozhodne se hrát se mnou v páru, a pak jen tiše trpí.