Proč miluju Vánoce a proč jsem ráda, že budou zase až za rok

Tak je to za námi. Vánoce miluju - všechna ta světýlka, vůně františků, jehličí, trdelníků a svařáků, koledy a setkávání s přáteli... Všechno tohle k posledním dnům roku neodmyslitelně patří, ale když je po všem, tak při představě, že Vánoce slavím víckrát než jednou do roka jsem ochotna zauvažovat, že zkusím nějakou jinou víru...

Nikdy bych neřekla, že cpát se bramborovým salátem a ležet na gauči může být tak vyčerpávající. O pojídání cukroví ani nemluvě. Po Štědrém dnu jsem nám doma nechala pouze okrasný vzorek a zbytek jsem podle rozvezla k příbuzným, protože jinak hrozilo reálné nebezpečí, že si brzy způsobíme hyperglykemický záchvat. Jinak by se ale dalo říci, že všechno proběhlo celkem hladce... Alespoň na poměry naší rodiny...

23.12.

Nabíháme do Glóbusu, abychom nakoupili poslední dárky a sehnali aspoň jeden reprezentativní balicí papír. Už nemáme vůbec sílu zkoumat, kde je co levnější, takže pod tlakem utrácíme majlant za věci, které bychom za normálních okolností vůbec nekoupili. Snad to někdo ocení. Do toho v narvaném obchoďáku naháníme taťku Majera, který byl pověřen sehnat ke štědrovečerní tabuli lososa. Losos není, takže zoufale vymýšlíme náhradní plán (cokoliv co má ploutve a není to kapr). Vítězně z toho nakonec vychází sumeček, ono je to vlastně fuk, hlavně, když to nebude mít moc kostí a bude k tomu bramborový salát. Zbytek dne strávíme zavření v pokojích, přehazujeme si izolepu mezi dveřmi a snažíme se nerozstřihnout kromě papíru taky povlečení. Usínáme vyčerpaní zhruba ve 21h.

24.12.

Na Štědrý den sestra zorganizovala v pravé poledne setkání na Staroměstském náměstí. Účastnit se měla rodina naše a rodina jejího přítele. V 11:45 h jsme se u stromečku sešli já, můj Honza a naše máma. Okamžitě zavládla panika, která kulminovala po několika telefonátech, kdy jsme zjistili, že táta je na cestě do Penny pro akční vajíčka, sestra se teprve sprchuje, ale naopak přítelova rodina už je kdesi v centru a shání se po nás. Nervy nám spravilo pár svařáků, jejichž cena se směrem od Náměstí Republiky ke Staromáku zvyšovala neúměrně s kvalitou. Nakonec jsme se ale všichni našli a sešli, rodiče si padli do oka, děti ostatně už dávno, a tak nás domů vyhnala až taťkova kapička u nosu, která vždy signalizuje, že by mohlo brzy dojít k nachlazení a je načase to zahnout to někam do tepla.

Vyhládlí a vymrzlí jsme se po návratu vrhli na salát a hromadně ho degustovali dezertními vidličkami přímo z mísy sumeček nesumeček. Tolik ke slavnostnímu obědu. Na rybu se dostalo asi o hodinu později. Chovala se celkem vzorně a nechala někde všechny kosti, takže jsme mohli rychle přejít k rozbalování dárků.

Naše Vánoce letos by se letos daly označit za kuchyňské. Vše započalo topinkovačem pro mámu. Sestra si koupila sadu nožů. A já jsem odešla od stromečku s hrncem. Ne však ledajakým - mým hlavním letošním dárkem byl papiňák. Táta Majer se mi ho snažil vnutit už několikrát, přičemž jsem zdárně odolávala. Letos jsem ale měla silné tušení, že už to nevydržel, a moje podezření se potvrdilo při pohledu na hranatou krabici v rohu pod stromečkem. Stoprocentně mě pak ujistil tátův potutelný výraz a významné mrknutí, ve chvíli, kdy mi bednu obřadně předával. Na hrnec teď doma s Honzou koukáme a nezvládli jsme ho pomalu ještě ani sestavit. Každopádně všichni starší a zkušenější příbuzní pochvalně pobroukávají a oceňují dárek slovy, že papiňák se hodí - my zatím ale vůbec netušíme k čemu.

Kromě obligátních ponožek a kartáčků se pod naším stromkem vyskytl mimo jiné i další kuriózní dárek. To máte tak, když se vaše sestra vrhne na bojové umění. Každá normální 18 letá slečna si přeje kulmu, řasenku nebo poukázku do HáEmka. Ne tak u nás doma. Pro Marjánku jsem letos sháněla dámský suspenzor. Dárek měl ale úspěch a já jsem díky němu snad našim do budoucna zajistila i možnost na nějaká ta vnoučata. Po rozbalování následovala další vlna obžerství v podobě chlebíčků a cukroví a výtuh na gauči u pohádky zhruba ve 22h.

Ve 4:30 zachraňujeme stromeček před naším kotětem.

V 5:30 zachraňujeme cukroví před naším kotětem.

V 6:30 uklízíme nablito po našem kotěti.

25.- 26.12.

Mlha. Funění. Moje tělo se vzpamatovává z šoku přežráním. Když se mě Honza ptá, co si dám k snídani, říkám si, že si ze mě dělá legraci. Půl hodiny strávím rozhodováním, jestli jsem vůbec schopná ohnout se a navlíknout si ponožky. Matně si vzpomínám, že někdy mezi svíčkovou u Hájků a další náloží chlebíčků a cukroví stihneme pohostit přítelovu rodinu a předat si zbylé dárky. Kuchyňské Vánoce pokračují a mimo protiskluzového prkýnka a nože na ovoce obdržíme taky kuchařku. Oba s Honzou svorně doufáme, že v ní najdeme odpověď na otázku, k čemu se používá papiňák. Ale hledat zřejmě začneme až ve chvíli, kdy si zase budeme umět představit, co je to hlad.

A jaké byly Vaše Vánoce?