O tom, jak jsem bojovala s perníčky, a jiné předvánoční patálie

Dokud je člověk dítě, jsou Vánoce celkem prima a bez starostí. Cukroví napeče maminka nebo babička, kapra zabije táta nebo děda, stromeček se tak nějak sám sežene a ozdobí, bramborový salát se na stole objeví jako mávnutím proutku a spousta dalších věcí se prostě stane, aniž by se člověk snažil... Dárky si sice musíte zabalit sám, ale i když se vám to zrovna nepovede, není to hnusně zabalený, ale je to roztomilý. Co jsme se ale odstěhovali, zjistila jsem, že vánoční přípravy nejsou vůbec žádná legrace a dokážou pěkně vyčerpat.

Pečení cukroví

Protože chlapy obecně na pečení moc neužije, nenechala jsem nic náhodě a přihlásila se hned na dvě kolektivní akce, abych u trouby nemusela tvrdnout sama. První etapa pečení trvala "pouhých" 6 hodin. Odnesla jsem si z ní popáleniny 2. stupně a poznatek, že linecké se nepeče do tvrda a hněda, nýbrž do růžova a perníčky se musí pomatlat vajíčkem před pečením a ne až po. Druhé kolo jsem absolvovala již zkušenější, ale přesto jsem se nevyvarovala začátečnických chyb. Na dámskou jízdu jsem dotáhla zhruba 3 kila těsta. Počínající nadšení, při kterém jsme vykrajovali nejrůznější vychytané tvary, opadlo zhruba po 2 hodinách, kdy nás v lednici stále čekaly dvě mega koule nezpracovaného lineckého. V tu chvíli jsme z andílků a kapříků přešli na linecká kolečka a následně linecká kola. Když jsme si navíc uvědomily, že se naše produkce budeme muset následně promazat džemem, hodily jsme do sebe pro jistotu vaječňák, abychom se nerozplakaly. Kromě lineckého jsme spáchaly ještě bambilión dalších druhů, takže si po tomhle večeru každá z nás odnášela domů kolekci cukroví, kterou by se nemusela stydět prezentovat ani na Mimibazaru. Když ale ráno zjistíte, že to nejpracnější cukroví vám na balkóně sežraly straky, vypěstujete si nenávist k ptákům a taky odpor k pečení, který, doufejme, do dalších Vánoc stihne vyprchat.

Zdobení perníčků

Proč jsme doma nikdy nepekli perníčky, jsem pochopila hned záhy, když mě letos čekalo jejich zdobení. První problém vyvstal, když jsem se asi hodinu pokoušela ušlehat bílek s citrónem - nezkoušejte to, opravdu to nejde. O pár desítek minut, několik vajíček a asi tunu cukru později jsem se konečně dopracovala k hmotě, která nevytékala z pytlíku rychleji, než jsem jí vrchem stačila doplňovat. I přesto, že jsem člověk celkem kreativní, co se týká zdobení perníčku, moje invence je nulová. Dokážu všeho všudy dělat tečky a čárky, jakékoliv složitější tvary se mi obvykle slejou v jeden velký bílý cukrový "kakáč". Na sebevědomí mi nepřidalo ani to, když ke zdobení zasedl Honza, a pod jeho rukama vznikla sada našich nejreprezentativnějších kapříků a sněhuláků. Škoda jen, že ho to přestalo bavit asi tak po pěti minutách. Většina zbylých kusů se tak musela smířit s mým zásahem. A tak máme letos sbírku perníčků, která bude v konzumentech nejspíše evokovat pocit, že autor trpěl nějakým stupněm fyzického nebo minimálně duševního poškození.

Zdobení stromečku

Stromeček máme umělý. Možná je to jedlička, možná smrček, těžko říct. A ano, nevoní, pokud tedy za něj do zásuvky nezapojíte omračující vůni "Vánoční Aroma", která je tak intenzivní, že se vám do hodiny začne motat hlava a musíte celý následující den větrat. Co se týká vánočních ozdob, nikdy bych nevěřila, že pár skleněných koulí může stát tolik. Při pohledu na bankovní účet jsem se rychle vzdala představy nastajlovaného stromečku, objeli jsme domácnosti našich rodičů a posbírali zbytky výzdoby. I přesto, že náš stromeček má asi 50 centimetrů, nezvládli jsme zajistit dostatečný počet úchylných postaviček, a tak jsme se vzhledem k nedostatku rozhodli stromeček ozdobit pouze zepředu. Dokonce jsme se ale zmohli i na lesklé cancoury, které nám věnovala moje maminka se slovy, že ze stromečku jí to ožírají kočky, a pak jim to kouká ze zadku. Co se týká Honzy, zdobit vydržel asi 3 minuty, a pak se nepozorovaně zdejchnul.

Balení dárků

Ty tam jsou doby - a ony vlastně možná žádné takové ani nebyly - kdy jsme kupovali každý rok nový balicí papír a vyráběli personifikované visačky. Balicí papír se u nás, co já si pamatuju, totiž vždy ekologicky recykloval. Znamená to přibližně to, že kolem 1. prosince se odněkud objeví taška plná papírů od loňska, předloňska, ale najdou se v ní i docela archivní kousky. Občas dá sice trochu práce vyhledat ty nejoptimálnější rozměry, ale s trochou štěstí se vám občas podaří získat celkem zánovní kousek. Úplné blaho pak nastává, pokud ukořistíte papír i s pozůstalou funkční izolepou. Trhliny se zaretušují nějakou tou mašlí nebo špagátem. Jen zřídka kupujeme papír nový, to když už není zbytí a na někoho z nás nezbude ten správný rozměr anebo potřebujeme lepší obal pro nějaké známé (aby nás lidi nepomluvili, že ano). Při rozbalování dárků pak izolepy odlepujeme s chirurgickou precizností a papíry nemuchláme, protože již myslíme do budoucna - na hon na neporušený obal z tašky, který nás čeká příští Vánoce. Kromě balicího papíru jsme ale poslední dobou našla zálibu v dárkových taškách a pytlících, které aspoň malinko zakryjí fakt, že umím pořádně zabalit jen pravidelnou krabičku. A dají se taky krásně recyklovat. Co se Honzy týká, zvládl situaci s přehledem a vmezeřil svoje dárky mezi ty moje. Asi minutu při balení pomáhal tak, že držel izolepu, načež usoudil, že mi musí stačit, když mi jí nalepí na kliku od dveří...a nepozorovaně zmizel.

Během následujícího týdne mě ještě čeká utkání s bramborovým salátem. Nějak ale tuším, že to s ním dopadne podobně jako s ozdobami na stromeček - krádeží od zkušenějších.

A jak jste na tom Vy a Vaše přípravy na Vánoce?