Novoroční předsevzetí jinak aneb 25 věcí, které udělají můj život šťastnější

Rok 2014 byla jízda. Vůbec vlastně netuším, kde jsem si koupila tiket na tuhle splašenou horskou dráhu. Možná jsem ho vyhrála v nějaké podivuhodné loterii. A tak jsem jako na každém správném roller coasteru ječela hlavou dolů, zavírala oči při zatáčkách do neznáma a snažila se nabrat síly na rovinkách. Ale i když by se mohlo by se zdát, že bych radši poklidnější svezení, není tomu úplně tak. Protože některé věci prostě musíte přijmout, osahat si je a naložit s nimi, jak nejlíp umíte... A když se vám to povede, je to podobné, jako když vystoupíte z atrakce a je vám tak nějak famózně...

Tak takový rok 2014 jsem měla já. Každopádně pro ten další bych přece jen radši nějakou méně adrenalinovou záležitost, třeba řetízkáč nebo labutě :-) A co se týká novoročních předsevzetí, na ty kašlu. Nestane se ze mě ze dne na den vegetarián, nepřestanu pít kolové nápoje (promiň, mami) ani se první týden v lednu nepůjdu strhat do fitka. V tom novém roce chci být prostě jen tak nějak víc v klidu a šťastnější. A tak se pokusím udělat aspoň 25 následujících věcí, které by k tomu mohly přispět...

Proč miluju Vánoce a proč jsem ráda, že budou zase až za rok

Tak je to za námi. Vánoce miluju - všechna ta světýlka, vůně františků, jehličí, trdelníků a svařáků, koledy a setkávání s přáteli... Všechno tohle k posledním dnům roku neodmyslitelně patří, ale když je po všem, tak při představě, že Vánoce slavím víckrát než jednou do roka jsem ochotna zauvažovat, že zkusím nějakou jinou víru...

Nikdy bych neřekla, že cpát se bramborovým salátem a ležet na gauči může být tak vyčerpávající. O pojídání cukroví ani nemluvě. Po Štědrém dnu jsem nám doma nechala pouze okrasný vzorek a zbytek jsem podle rozvezla k příbuzným, protože jinak hrozilo reálné nebezpečí, že si brzy způsobíme hyperglykemický záchvat. Jinak by se ale dalo říci, že všechno proběhlo celkem hladce... Alespoň na poměry naší rodiny...

O tom, jak jsem bojovala s perníčky, a jiné předvánoční patálie

Dokud je člověk dítě, jsou Vánoce celkem prima a bez starostí. Cukroví napeče maminka nebo babička, kapra zabije táta nebo děda, stromeček se tak nějak sám sežene a ozdobí, bramborový salát se na stole objeví jako mávnutím proutku a spousta dalších věcí se prostě stane, aniž by se člověk snažil... Dárky si sice musíte zabalit sám, ale i když se vám to zrovna nepovede, není to hnusně zabalený, ale je to roztomilý. Co jsme se ale odstěhovali, zjistila jsem, že vánoční přípravy nejsou vůbec žádná legrace a dokážou pěkně vyčerpat.

Žralok pod postelí aneb čeho jsem se jako malá bála

Je 5. prosince. Jdu se smetím. Venku někdo odpaluje petardy jako šílený, z čehož se můžou okolní ratlíci zbláznit a vyjou o sto šest. Na chodníku míjím Mikuláše s čertem. Jsou z půlky odstrojení a podle hlasu i celkem rozevlátých gest solidně pod parou. Zezadu se je snaží jistit anděl, který podle všeho celý večer svědomitě abstinoval, ale už toho má podle výrazu zřejmě plný andělský kecky. Jak si tak stojím u popelnice a vstřebávám celou tu atmosféru, napadá mě, jak jsem se kdysi podobných převlečených strejdů a tet hrozně bála. A čeho všeho dalšího jsem se bála. A že to byly úplně jiný věci, než ze kterých mám strach teď.

Děsivý topinkovač aneb historka z internetu

Úderem prvního prosince začínám panikařit, když zjišťuji, že půlka mých kamarádek už má nakoupené téměř všechny dárky a druhá polovina je už má i zabalené. Pomalu proto začnu přesvědčovat mozek, aby se vzchopil a vymyslel něco aspoň trochu originálního. Nicméně to mě obvykle přejde během pár dní, a tak nastává druhá fáze, kdy se snažím přesvědčit rodinu a přítele, aby poslali aspoň stručný e-mail "Ježíškovi", kde mu svěří své tajné touhy. Všichni jsou samozřejmě samé: "Já už všechno mám, já nic nepotřebuju, hlavně abychom byli zdraví.", což je krásné, ale v Globusu to neseženu... Občas se ale někdo pochlapí a dovolí si opravdu něco přát, a pak nastává další fáze, kdy začínám pátrat na internetu.