Jako téměř každé malé dítě-jedináček jsem po svých rodičích požadovala sourozence, a to staršího bráchu, anebo domácího mazlíčka. Rodiče se nejprve rozhodli zkusit mě obměkčit hlodavcem (asi se to zdálo být jednodušší než zkoušet staršího bráchu...). Ve zverimexu na hlavní ulici jsem si vybrala morče, které jsem následně transportovala domů v kartonové krabici převázané špagátem. Vzdálenost od zverimexu k našemu paneláku stačila přesně k tomu, aby morče prochcalo celou krabici durch až na moje džíny. Po pár neúspěšných pokusech jsem pak doma zjistila, že s ním nebude taková legrace jako se sousedovic křečkem, co šel narvat do ruličky od toaleťáku. Tím pádem mě myš přestala zajímat. S narozením sestry se situace opakovala, takže se u nás vystřídalo několik generací morčat. Myslím, že některé z nich se nám nakonec do té ruličky od papíru podařilo i narvat. Ale když jsme se rozloučili s posledním hlodavcem, vcelku se nám ulevilo. Nikomu už se nechtělo měnit podestýlku nebo chodit na pampeliškové lupeny. Touha vlastnit něco inteligentnějšího - třeba pejska - mě osobně přešla ve chvíli, když jsem pozorovala kamarády, co v šest ráno stepují zmrzlí a rozespalí na sídlišti a modlí se, aby chlupáč vykonal potřebu, co nejrychleji. Tak nějak bylo jasné, že naše rodina se bez zvířat do budoucna obejde. Ha ha ha, jak naivní jsme tenkrát byli...
