Na svůj orientační smysl jsem byla odjakživa hrdá. Již v útlém věku jsem dokázala dojít do krámu koupit točeňák do leča a vrátit se bezpečně zpět domů. Později jsem se v zámeckých bludištích (takových těch z tůjí) dostávala ven v rekordních časech i bez použití křovinořezu. V dospělosti jsem dosáhla dokonce takového mistrovství, že jsem v Praze dokázala poznat, jakým směrem teče Vltava (i v Holešovicích!). Problém paradoxně nastane ve chvíli, kdy mi někdo do ruky strčí mapu. A to zatím nemluvíme o tom, pokud mě s ní posadí do auta.
Moje geografická kariéra začala zhruba ve druhé třídě, kdy jsem od rodičů obdržela nafukovací míč - glóbus. Jiné děti do podobných míčů pouze bohapustě bušili o stěnu za barákem. To my jsme ten náš s tatínkem trpělivě studovali a došlo dokonce i na procvičování rovnoběžek a poledníků. Jenže sama sebe podezřívám, že už tenkrát mě na celé mičudě zajímal nejvíc obrázek ledního medvěda, co si to trůnil na severním pólu.
Ve škole mě zeměpis bavil. Byly to takové ty nenásilné hodiny, kdy si do sešitu kreslíte obrázky vrásnění a jde v podstatě jen o to, abyste dodržovali v okraje, dostali pár jedniček za vedení sešitu a je na pololetí vystaráno. Šlo mi to asi dobře, protože mě zeměpisářka k mému velkému zděšení jednoho dne nominovala na zeměpisnou olympiádu. K zděšení pořadatelů, kteří se museli prokousat mými odpověďmi, jsem se dostala až do obvodního kola. To jsem nějakým zázrakem vyhrála, zřejmě proto, že nejvíc bodů bylo za osmisměrku. Dostala jsem atlas Sovětského svazu a příručku o tom, jak pěstovat květák. A tím můj zeměpisný potenciál zřejmě navždy vyhasl.
Co se týká navigace, jsem takzvaný "Navigátor snílek - pozorovatel". Možná to pramení z doby výše zmiňovaného ledního medvěda. Při jízdě v autě na místě spolujezdce se totiž zásadně kochám. Mému oku neunikne jediná kráva, koník ani kačenka na rybníku. V autě si dokážu nalakovat nehty, připravit chleba s řízkem, hořčicí a okurkou a taky ho sníst bez větších následků na interiéru vozu. Ale bohužel jako navigátora mě nevzruší jediná dopravní značka. (Pokud tedy nejde o zábavné obrázkové značky typu "Pozor mlha" nebo "Jeleni za 2 km".)
Být spolujezdec mě prostě baví. Být navigátor mi prostě nejde. Je-li na cestě jediná odbočka, máte se mnou 99% šanci, že ji minete. Proto je nutné, aby řidič nebyl krátkozraký a dokázal s dostatečným předstihem číst dopravní značky. Pokud tomu tak není, často dochází k situaci, kdy přejíždíme sjezd a já přesně na úrovni nově začínajících svodidel provinile zašeptám: "Jé, tohle asi byla ta naše." (Pozn.aut. Rozuměj odbočka, po které se, zlato, nedostaneme dalších 20 km z dálnice.)
No, a jakmile se do toho přidá mapa, tak v tu chvíli dochází k jakémusi znásobení efektu.
Nutno dodat, že pokud jde o mapy, zastávám "klasickou školu" - papír. Protože jsem ekolog, jde většinou o papír z jedné strany potištěný. Protože jsem si ještě v kanceláři po komunisticku neukradla vlastní sešívačku, dochází pak v autě zásadně k situacím, kdy hromadu papírů otáčím hlava nehlava, papíry se sypou mě i řidičovi pod nohy a já vykřikuju, že prostě teď zrovna nevim, kam máme jet, zatímco řidič podesáté objíždí kruhový objezd. Na druhou stranu, výhoda papírů je, že na rozdíl od chytrých telefonů se jim "chytře" nepřetáčí obrazovka, a tak si je mohu nasměrovat tak, aby odbočka vpravo bylo opravdu vpravo. Takže když už se mi povede si svůj itinerář zpacifikovat, je i nějaká šance, že zvládneme správně zatočit nebo přestaneme bavit skupinku puberťáků s kopačákem u kruháče.
Své nedostatky se snažím kompenzovat vtipem. Ale to se můžete snažit být vtipní jako Pavel Liška v Tom-Tom a stejně se nezavděčíte. Hlavně pak ve chvíli, kdy se v neděli v 8 večer chcete vrátit z Německa do Prahy a potřetí řidiče odnavigujete na dálnici do směru Dresden. Naštěstí mám vcelku empatické přátele, kteří si navigace pořizují, až po několika se mnou absolvovaných cestách, a tak nějak něžně, abych mě nevyplašili...
Je pravda, že moje výkřiky: "Doprava, ne, počkej, promiň, doleva...", nejsou asi zrovna to, co by řidič očekával. Doposud si stále nejsem jistá, kde přesně se u mě ztratila schopnost rozeznávat při rychlosti větší než 30 km/h pravou a levou stranu. Jde snad o nějakou plošnou hormonální změnu, která nastává u žen s vystavením řidičského průkazu? Na mou obranu, při výletech se mnou se naučíte otáčet na místech, na kterých by vás váš autoškolák nikdy nenechal se otočit. Uvidíte spoustu zákoutí, o které byste jinak přišli. A než pro jistotu zakoupíte do kufru rezervní kanystr, zjistíte, že na rezervu se dá ujet mnohem víc kilometrů, než jste si kdy vůbec mysleli.
Žádné komentáře:
Okomentovat