Jako téměř každé malé dítě-jedináček jsem po svých rodičích požadovala sourozence, a to staršího bráchu, anebo domácího mazlíčka. Rodiče se nejprve rozhodli zkusit mě obměkčit hlodavcem (asi se to zdálo být jednodušší než zkoušet staršího bráchu...). Ve zverimexu na hlavní ulici jsem si vybrala morče, které jsem následně transportovala domů v kartonové krabici převázané špagátem. Vzdálenost od zverimexu k našemu paneláku stačila přesně k tomu, aby morče prochcalo celou krabici durch až na moje džíny. Po pár neúspěšných pokusech jsem pak doma zjistila, že s ním nebude taková legrace jako se sousedovic křečkem, co šel narvat do ruličky od toaleťáku. Tím pádem mě myš přestala zajímat. S narozením sestry se situace opakovala, takže se u nás vystřídalo několik generací morčat. Myslím, že některé z nich se nám nakonec do té ruličky od papíru podařilo i narvat. Ale když jsme se rozloučili s posledním hlodavcem, vcelku se nám ulevilo. Nikomu už se nechtělo měnit podestýlku nebo chodit na pampeliškové lupeny. Touha vlastnit něco inteligentnějšího - třeba pejska - mě osobně přešla ve chvíli, když jsem pozorovala kamarády, co v šest ráno stepují zmrzlí a rozespalí na sídlišti a modlí se, aby chlupáč vykonal potřebu, co nejrychleji. Tak nějak bylo jasné, že naše rodina se bez zvířat do budoucna obejde. Ha ha ha, jak naivní jsme tenkrát byli...
Jako první se součástí naší rodiny stala naše kočka Scary. Přiznávám, že v tom mám prsty, protože chodit na výstavu koťátek z útulku a myslet si, že odoláte jejich pohledům... Trvalo to zhruba 30 metrů od vchodu a už jsem dlachmila mourovaté stvoření a vrhala na zbytek rodiny pohledy typu: "Přece ho tu nenecháme." No, a nenechali. Kotě se jmenovalo Kulíšek, byl to roztomilý kocourek a stál nás konzervu kočičího žrádla a tři stovky za to, že ho veterinář odčervil. Táta Majer se radoval, že má doma konečně chlapa. O pár týdnů a bezesných nocí později jsme zjistili, že Kulíšek je umňoukaná neurotická kočička, která veterináře rozhodně nepotkala. Navíc kočička se zálibou v ničení čalounění a alergií na zavřené dveře, která se projevuje úpěnlivým mňoukáním pod klikou. Protože prvních 14 dní strávila kočka za gaučem, dostala jméno Scary. Časem jsme se ale naučili společnému soužití – ze Scary je klasická kočka, co si dělá, co chce, a my se jí musíme přizpůsobit. Každopádně tím jsme my, jakožto rodina, považovali epizodu zvířata za uzavřenou. Ha ha ha...
O pár měsíců později se sousedům narodila štěňata. O dalších pár hodin později u nás zaklepala sousedka s tím, že jedno štěně bude naše. Situace se vyjasnila hned vzápětí. Naše malá ségra prý při venčení jejich fenečky zřejmě v nestřeženém okamžiku nechala nějakého pejska vykonat svou evoluční úlohu. A protože se sestře při vší té smůle nepodařilo nechat sousedovic zlatou retrívřici s rodokmenem zbouchnout nějakým zlatým retrívrem s rodokmenem, narodilo se šest naprosto černých, neznačkových štěňátek. Pět z nich se dalo s trochou fantazie udat jako cosi podobné papírovému labradorovi. To poslední, kterému se srst narostla trochu víc (nejspíš po tátovi), a tím pádem o labradorovi nemohla být řeč, se ocitlo u nás. Táta Majer doufal v pejska, aby se poměry sil u nás v rodině aspoň trochu vyrovnaly. Malá šmajdavá kulička se ukázala být fenečkou. Kočka zprvu šílela, rodiče taky, ale Charlie si je postupně získala. Dnes už nikdo nepochybuje o tom, že je to ten nejvděčnější a nejbáječnější pes pod sluncem. Její nejoblíbenější venčící trasa je Albert - základní škola - domov, na které se nachází zaručeně nejvíc housek a nedojedených svačin na metr čtvereční. Její nejoblíbenější člověk z rodiny je "všichni". Takže Majerovi vs zvířata - 4 : 2. A to jsme si mysleli, že je konec. Ha ha ha...
Jenže přírodě neporučíš, a tak jsme se do měsíce nedobrovolně rozrostli o další exemplář. Andulák Aron k nám prostě přiletěl. A už zůstal. Táta Majer měl radost, že má doma konečně chlapa. Až do té chvíle, kdy Aron snesl vejce a stala se z něj Aronová. Protože trpím fóbií z ptáků, držela jsem si od Aronové dlouhou dobu odstup. Problém nastal, když rodina odjela na dovolenou, a já byla pověřena správou zvěřince. Krmení andulky byl silně traumatizující zážitek. Pro obě strany. Pták jakoby vycítil můj strach, hystericky lítal po kleci, čímž si vymlátil polovinu pírek. Já, balancující na stoličce, jsem ječela a rozsypávala zrní. V budoucnu jsme to už nikdy nepokoušeli opakovat. Ale ačkoliv byl můj vztah s Aronovou po celou dobu jejího pobytu u nás velmi rezervovaný, když letos odešla do věčných lovišť, zjistila jsem, že se mi po jejím pípání vlastně docela stýská.
Domácí fauna se nám tedy zregulovala na dva kusy a na nějaký čas se zdálo, že počet zůstane stabilní. Od té doby, co máme zahradu, jsme navíc udělali z našich zvířat zvířata outdoorová, a jeví se tedy jako téměř bezúdržbová. Kočka se dokonce přestala bát myší a hrdě nám svoje úlovky vyrovnávala na terasu. V létě se ale zřejmě přestala bát i kocourů. Dlouho jsme si teda mysleli, že nám kočka jen ztloustla nebo že drze předstírá březost jako loni. Až do chvíle, kdy se jednoho srpnového večera vážně narodilo kotě. Táta Majer už ani nedoufá, že je to kocourek, máma se děsí, že přijdeme o další čalounění a oba svorně dodávají "My se vám o to starat nebudeme." Ale znáte rodiče, pak jsou to přesně oni, kteří v zimních mrazech vstanou, aby vyvenčili psa, a večer je najdete spící u televize s kotětem na klíně.
No, a tak jsme zase v plném počtu, Majerovi vs zvířata 4 : 3. Ale tak nějak by nás už asi vůbec nepřekvapilo, kdyby nám z kohoutku začaly vypadávat rybičky.
P.S.: Táta Majer by si přál aspoň samečky!
Žádné komentáře:
Okomentovat