V životě každého člověka jsou věci, které prostě není dlouhodobě schopný udělat. Tyhle položky u mě osobně končí pečlivě zaznamenané a vybarvené na různých lepících v diáři, protože jen tak se zase potichoučku nevyplíží z mé paměti. Jsou to takové ty věci, které nenápadně zapomínám, úhledný růžový post-it přesouvám týden po týdnu kalendáříkem dál a hýčkám si pocit, že třeba zítra si nějakou z nich odškrtnu. Což se zákonitě nestane.
Nejlepší a zároveň nejhorší je, že ty věci po mně doma nikdo nevyžaduje, takže mi nečinnost prochází bez vážnějších následků. A přesto mám z toho seznamu špatný pocit, a tak trochu výčitky. A malý miniaturní hlásek vzadu hlavě křičí: "Tak sakra, už z toho malýho růžovýho kusu celulózy něco udělej…“
A co že můj lepík aktuálně obsahuje?
Umýt našich 6 oken a vyprat záclony.
Tak letos už ani omylem, úderem 1. září pro mě oficiálně začal podzim a mrznout s mokrym hadrem u otevřenýho okna mě nikdo nedonutí. Navíc za chvíli začne topná sezóna a pozorovat svoje těžce vydřené výsledky, jak se zanáší sazemi z okolních komínů, by mě asi přivedlo k pláči. Co se týká záclon, odjakživa jsou pro mě moc vysoko a mají divné úchytky, na které bych je stoprocentně neuměla vrátit zpátky.
Udělat si šablony v internetovém bankovnictví.
To abych pořád celou rodinu nemusela šikanovat s otázkami na čísla účtů.
Naimpregnovat semišové boty.
Dřív než začne doopravdy pršet a já je totálně zničím v dešti. Jako ostatně každý rok, kdy nevydržím, a jeden pár semišek si prostě k cílené destrukci musím zakoupit.
Vyluxovat pavouka a jeho pavučinu v ložnici.
Tady trochu řeším technicko-citový problém. Technická část spočívá v tom, že díky své výšce (nížce) mi ani prodloužená hubice vysavače není dost dobrá (dlouhá), abych toho parchanta sundala. Citový problém je v tom, že člověk si k tomu tvorečkovi po takové době už téměř vypěstoval vztah. A tak přemýšlím, jestli ho místo vcucnutí spíš nepojmenovat a žít s ním v poklidné symbióze dál. (Dokud nespadne a já nebo přítel ho v noci nespolkneme…).
Roztřídím si fotky v počítači a vytisknout je.
Tak, aby si je mohl prohlédnout taky někdo jiný než já.
Smýt ultra-držící etikety na skleničkách, které si skrblím na svůj vrcholný "do-it-yourself" projekt.
Jo, přesně ty etikety, které se Vám všude lepí, a nakonec musíte poprosit otce o benzín, aby šlo to lepidlo dolů. A přesně ty skleničky, na které jsem si už před rokem, dvěma koupila ty drahé akrylové barvy, které se bojím otevřít, protože už nejspíš vyschly.
Odmrazit mrazák, aby šel horní šuplík normálně otvírat a zavírat.
No, comment. Půjde to fénem? Nebo radši budem kutat šroubovákem?
Vyrobit vánoční přání i pro svoji vlastní (!) rodinu, zjistit jejich adresy (!!) a opravdu s nimi dojí na poštu (!!!).
Vyprat "divné" oblečení.
To je takové to, které nepatří do pračky, je třeba ho prát v ruce nebo jinak zvláštně, a tudíž leží už několik měsíců na dně koše. Tím pádem tyto kousky neustále hledám, pak je nacházím na dně koše na prádlo, vyndávám je, zamýšlím se nad strategií, a protože mě žádná nenapadá, vracím je zpět. Myslím, že v tuhle chvíli, je tam odhadem asi tak čtvrtina šatníku.
Pravidelně začít cvičit cviky od fyzioterapeutky.
Což se nestane, dokud si nekoupím Overball. Takže tady vlastně vzniká další položka na lepík…
A jaké resty si v diářích a na lepících hýčkáte Vy?
Žádné komentáře:
Okomentovat