10 + 1 věcí, které (už taky) dokážu udělat bez pocitu viny

Pocit viny je nejspíš to, co jsem cítila, když jsem v 8 letech v hračkářství ukradla nálepky s poníky. Pokaždé, když jsme pak s mámou šly kolem z družiny, bála jsem se, že paní prodavačka vyběhne ven a mamince všechno řekne. Ten strach za těch pár koníků vůbec nestál, a když nedávno hračkářství úplně zrušili, mohla jsem si po letech definitivně oddychnout.

Popisovaná situace je z těch, kdy byl pocit viny naprosto na místě. Během dospívání si ale zřejmě člověk začne vytvářet nějaký osobní seznam "měl bych" a "nemělo by se", díky kterému je občas schopný pociťovat výčitky v naprosto banálních situacích. Celkem trefně to vystihuje Bára Šťastná na svém blogu:

"Dnes mě pocit viny daleko častěji posedne v situacích, které s „dobrem“ a „zlem“ nemají nic společného. Obejme mě jako nejlepší kámoš a snaží se mě přemluvit, abych se styděla za to, co jím nebo nejím, s kým mluvím nebo nemluvím a jak trávím svůj čas."

Budem' si hrát, jako že...

Jsem zase jednou viděla Potkali se u Kolína. Když jsem byla malá, nikdy jsem si nevšimla, že ten velkej medvěd toho malýho v podstatě šikanuje!!!!! Ale tak nějak něžně, že si toho ten mrňous vlastně ani nevšimne. Tak trochu to ve mně vyvolalo vzpomínky na dětství....

Když nám ještě na otázku: "Kolik Ti je let?", stačilo ukázat jednu ruku, dost věcí bylo jenom jako. Pamatujete si to taky? Hráli jsme si, "jako, že" jdeme nakupovat, "jako, že" vaříme opravdový jídlo, "jako, že" jsme dospěláci. Jenže věta "Budem'si hrát, jako že..." současně byla největší sviňárna. Zbraň v rukách všech vychcanejch dětí. A my, důvěřivý chudáci, jsme na to dopláceli. Jako ten chlupáč u Kolína.