Když jsem byla mladší, můj život byl plný pravidel, která jsem si sama na sebe vymýšlela. Jejich dodržování dávalo mým dnům určitý řád. Možná taky, že jsem se díky nim cítila o něco víc "v bezpečí" před nástrahami běžného života. Co ale vidím dnes je, jak krásně se mi tehdy díky všem těm pravidlům podařilo vzdát kontroly nad některými událostmi. Když se něco podělalo, stačilo si prostě jen říct: "Ale ne, za to nemůžu, to byl osud..."
Takovým základním pravidlem bylo střídání dobrých a špatných dnů. Tak trochu mi to dnes připomíná kondiciogram z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Jenže ono to samozřejmě vycházelo. Zkuste vstát s tím, že dneska je dobrý den a nic špatnýho se z podstaty věci nemůže stát. Prožijete báječný den - nejspíš se vám bude dařit v práci, koupíte si nové tričko a večer si příjemně posedíte s přáteli. O to horší byly dny klasifikované jako "špatné". Od rána děsná deprese, na čele novej pupínek a na obzoru nejspíš nějakej blbec v tramvaji. Díky bohu, že "špatné" dny měly taky jen 24 hod. A jediné, co na nich stálo za řeč, bylo to, že jste se mohli těšit na další den - ten "dobrý".
Abych svůj život pojistila proti jakékoliv míře odpovědnosti, přidala jsem tehdy k "Jáchymovi" ještě další kolosální blbost. V patře paneláku, kde jsme bydleli, byl elektroměr. Spoustu čísel a jeden hliníkový kotouč s černou ryskou, který se točil ve chvíli, kdy jste přivolali výtah. A logicky se zastavil, když výtah přistál ve vašem patře. Asi už tušíte, kam tím mířím. Černá ryska? Peklo! Cokoliv mě následně čekalo, nemohlo dopadnout dobře. V tu chvíli bylo vždy největší úlevou, když mi za rohem "jen" ujel autobus, protože tím se černá ryska vykrátila a byl od ní na ten den pokoj. Někdy jsem ho dokonce nechala ujet schválně. A na rande jsem zásadně vždycky chodila radši po schodech! :-)
Pak už tu byla jen spousta a spousta maličkostí, z nichž si některé hýčkám dodnes. Ze zvyku, z nostalgie, ale taky pro výstrahu. Je totiž děsně lákavé se vzdát kontroly nad vlastním životem a používat "osud" jako omluvu.
Americký psychoterapeut Irvin D. Yalom k tomu říká:
"Postupně se život stává tak strukturovaným, že jej člověk začíná považovat spíše za danost, za betonovou stavbu, kterou musí obývat, a ne za pavučinku, kterou si sám utkal a která se dá utkat znovu nejrůznějším způsobem."
Přijmout zodpovědnost za svůj vlastní život by mělo být jedním z našich základních životních rozhodnutí. Pro někoho je to věc naprosto samozřejmá, nad kterou se ani nepozastaví. Pro jiné je přijmout možnost vlastních rozhodnutí místo vleku vnějších okolností umění, které se učí ovládat celý život.
Život je pouze takový, jaký si ho uděláme.
A moci ho sami utvářet je vlastně děsně fajn pocit!
Žádné komentáře:
Okomentovat