Tak nenávidím šití, no a co...

Bývaly doby, a nebylo tomu tak dávno, kdy matky na svoje děti šily. Moje dítě by dnes zřejmě chodilo nahé. Jsem pokročilý uživatel MS Office, ovládám jednoduchou zahradní techniku a řekněme obstojně řídím osobní automobil. Ale dojde-li na šicí stroj, začnu panikařit a předstírám, že nic takového se u nás v domácnosti nevyskytuje. Pokud ho někdo viděl, tak to byl pouze optický klam. Přesto jsem se nedávno rozhodla dát šití na stroji ještě jednu šanci.

Troufla jsem si teda ale vážně dost - hodlala jsem k sobě sešít DVA PAPÍRY!!!!!!

Jako mrňousovi mi bytelná krabice našeho šicího stroj obvykle sloužila jako náhražka houpacího koně. Během mého raného motoristického období se pak změnila na motorku. Pamatuju si taky, že nebylo úplně dobrý zkoušet se dostat dovnitř krytu, protože svorky, který ho držely, držely opravdu fest a dokázaly se do malinkých prstíků zakousnout jako krokodýlové. Nerozdělávat, bolí to, byla informace uložená v blonďaté hlavičce. Už tenkrát jsem v tom měla větší jasno než teď.

Někdy na základní škole přišel můj druhý kontakt se šicím strojem. Učitelka rodinné výchovy se nás tenkrát rozhodla za pololetí přetavit ve vzorné hospodyně. Teoreticky jsme se učily vařit svíčkovou, zavařovat a já se těšila, že i šití odbudeme tím, že si do sešitu nakreslíme obrázek šicího stroje. Jenže než jsem si stačila ořezat příslušné pastelky, učitelka odněkud dotáhla erární mašinu a bylo vymalováno. Naštěstí se na mě dostala řada jenom jednou a než jsem dostala potřebné instrukce, zazvonilo. Povlak na polštář jsem měla ušít za domácí úkol. No, nebylo nic snadnějšího, než svlíknout jeden ze svých domácích, trochu ho přežehlit...a bylo to samozřejmě za jedna.

Tentokrát jsem se ale rozhodla šít zcela dobrovolně a svoje ručně vyrobené přáníčko ozdobit kusem nitě. Na první dobrou to znělo jako děsně fajn nápad. Skrytě jsem přitom doufala, že už jsem třeba dorostla do věku, kdy mě šití začne bavit, a konečně si nebudu muset nechávat zkracovat džíny u švadlenky. Ve své fantazii jsem zašla dokonce tak nechutně daleko, že jsem si sama sebe představila, jak si ušiju plážovou tašku!!! Jenže už jenom postavením našeho pravěkého šicího monstra na kuchyňský stůl jsem si pro letošek zajistila místo ve vzpěračské repre. Stroj je tak těžký, že by se s ním v klidu daly bombardovat pozemní cíle. Krokodýli - svorky krytu – navíc koušou stejně jako v dětství a je úplně jedno, jak malé prstíky máte.

Co se vlastního šití týká, tak nějak jsem žila v domnění, že se prostě navlíkne nit do jehly a může se začít. Jo, to tak. Na navlečení horní nitě bych potřebovala minimálně intenzivní prázdninový kurz. To, že existuje dolní nit, jsem zjistila asi po půl hodině, kdy jsem jehlou rozpíchala oba papíry bez jakéhokoliv výsledku.

Potupně jsem tedy přivolala na pomoc matku, která byla očividně ráda, že dcera je ochotna naslouchat a ona jí může předat svoje šicí know-how. Tahle páčka sem, kolečko do téhle polohy, podívej, tady nastavuješ tenzi nitě a tady šířku stehu, vždyť je to jednoduchý! Jasně mami, díky, a už běž, už to zvládnu sama... Načež jsem do půl minuty přervala nit a začalo to celý znova.

S každým dalším pokusem se na papírech vytváří podivný 3D smotek, který rozhodně rovnoběžně nekopíruje okraj papíru, ale spíše se tak nějak vlní, podle toho, jak rychle stačím uhýbat prsty jehle. Nevím, zda se to ještě dá považovat za "vintage" efekt. Když se rozhodnu pro poslední pokus, už se pomalu stmívá a papíry už toho taky začínají mít dost.

Sedím u kuchyňského stolu, nevím, jestli dřív rvát stehy nebo svoje vlasy. Jsem děsně sprostá. A všude je bordel od nití.

Vůbec nechápu, jak mě napadlo prošívat papír.

Vůbec nechápu, jak jsem si mohla myslet, že bych někdy mohla šít látku.

Nenávidím šití.