Pravidla naší domácnosti anebo život s "ekologem"

Člověk by řekl, že obývání domu neboli bydlení je vcelku jednoduchá činnost bez složitějších zákonitostí. Ne tak obývání toho našeho. V pravidlech, která se postupem času nejmenovanému z nás - říkejme mu pracovně třeba EKOLOG - povedlo zavést, se horko těžko orientujeme my zbylí domorodci.

Krátkodobé návštěvy se už nesnažíme ani korigovat, takže vnáší do našeho příbytku anarchii, kterou ekolog jen těžce snáší a tiše trpí ve svém pokoji, dokud návštěva nevyprchá.

Nejvíce však strádají dlouhodobější visitoři. Především pak případní nápadníci ekologových dvou dcer. Jsou totiž většinou z rodin, kde se zřejmě bydlí za úplně normálních podmínek (rozuměj bez pravidel). Takovým pak u nás doma nastávají krušné časy, protože pokud o dceru stojí a jsou ochotní s ní i navštěvovat její rodný dům, čeká je tvrdá převýchova.

Nejdůležitější pravidla ekologického bydlení pro dlouhodobé návštěvníky

Mytí nádobí

Mytí nádobí se zásadně uskutečňuje ve studené vodě pod nejmenším čůrkem, který z našeho kohoutku dostanete a za stálého dozoru ekologa. Jar by měl být dávkován po miniaturních kapkách na houbičku, z čehož rozhodně nebude mít radost výrobce, protože půlitrová lahev saponátu nám tímto způsobem vydrží asi tak tři roky. Teda dokud se někdo z nás zdravě nenase*e, nepustí kohoutek na plný koule a nevyplejtvá asi tak půl flašky, protože jinak se ten totálně mastnej plech od kachny prostě umejt nedá. Zapomněla jsem dodat, že myčku samozřejmě máme a používáme, ale studený čůrek je prostě studený čůrek.

Vaření

Vaření je další silně dozorovaná činnost. Vše začíná výběrem vhodného poloměru hrnce, který přesně zakrývá kolečko naší sklokeramické desky, tak aby žádná energie nepřišla vniveč. Voda na těstoviny se zásadně neohřívá v hrnci na sporáku, ale ve varné konvici. Vaříme samozřejmě s pokličkou, a ačkoliv má náš vařič asi tak 10 stupňů ohřevu, zásadně používáme tak první 3, protože ostatní jsou až příliš výkonné. Všechno vlastně necháváme takzvaně "dojít", takže těstoviny se vypínají asi tak po 3 minutách a pak už vám nezbývá, než smutně sledovat, jak se pomalu zakaluje voda a oni se rozváří. No, a abyste upekli takových 20 bramboráků, prosmažíte se na stupni číslo 3 jedním krásným letním večerem. Jedinou výhodou je fakt, že se vám zřejmě opravdu nepodaří je připálit.

Televize

Televize se vypíná. Vypíná se ovladačem. Někteří lidé ji vypínají dokonce hlavním knoflíkem, protože stand-by žere spoustu peněz. No, a my ji vypínáme i ze zásuvky, pěkně i se set top boxem. Jediný následek toho všeho je, že když se přiřítíte domů a chcete vidět, jak Kvitová dohrává finále Wimbledonu, tak zapnete onu zásuvku...no, a jdete se v klídku osprchovat, pohrát si se psem na zahrádku, uvaříte si večeři a do té doby se vám televize i zapne. Takže si poslechnete, jak se Petře skvěle hrálo, že je dojatá a moc všem děkuje. A můžete to zase vypnout - samozřejmě ze zásuvky.

Zhasínání

Zhasínání je věc zcela zásadní. Ekolog ve svém pokoji už snad ani nerozsvěcuje. A my ostatní si musíme vyslechnout: "Zhasínej!", Do té koupelny ještě někdo půjde?", "Kdo nechal rozsvíceno v kuchyni?" Bereme to jako řečnické otázky, tedy takové, na které se neodpovídá, anebo se uchylujeme k různým lžím. Neexistuje prostě, abyste si rozsvítili na schodech, s tím, že se za 5 minut stejnou cestou budete vracet. Do 30 s po opuštění chodby se ozve ostentativní "cvak" a vy si cestou zpět do patra lámete haxny. To, že lustry v pokojích mají vždy namontováno asi tak o třetinu žárovek méně, než by měly, to je už snad jen třešnička na pomyslném ekodortíku. Kdy začneme svítit svíčkami je otázkou času.

Zavírání dveří

Asi podobná kategorie jako zhasínání, i když je fér poznamenat, že v letních měsících je režim lehce volnější. Zato v zimě, kdy ekolog odmítá vytápět chodbu, je situace kritická. I kdybyste potřebovali jen vejít do kuchyně pro hrnek horkého čaje (standardní doba překonání vzdálenosti dveře - kuchyňská linka je asi tak 4 s), ty dveře za sebou prostě zavírat budete, protože uniká teplo a vy plyn neplatíte. (I přesto se ve slabších chvílích snažím nabízet ekologovi úplatek v podobě adekvátních několik korun za to, že si k lince budu moci dojít a nechat přitom otevřeno...zatím je neúplatný.) Největší stresy ze zavírání má pak naše kočka, která zavřené dveře bytostně nesnáší, protože ztrácí přehled o našem pohybu a počtu v domě. Takže jí celodenně nacházíte srdceryvně mňoukat u dveří, které jí milostivě otevřete, aby zhruba za 5 minut kvílela z druhé strany se snahou zjistit stav obyvatel v původní místnosti.

Nošení pantoflů

Pro nás domácí legrace, ne však pro zapřisáhlé nenosiče pantoflů. Pantofle se musí nosit i v tom největším vedru a před pokoji s koberci se zouvají, abyste nenanosili. Vysvětlujte to přítelovi, který chodí doma 28 let bosky.

Zavírání PC

Běžně odcházím od notebooku, na kterém je něco rozpracováno. A ano, občas prostě odejdu i na delší chvilku, protože člověk prostě nikdy neví, co ho cestou po baráku zaujme. Jde-li okolo ekolog, zaklapává mi víko a vytahuje počítač ze zásuvky (můj počítač, který bez zdroje vydrží asi tak 30 s). Tohle je věc, která mě dokáže totálně vytočit, protože jsem rebel a svoje rozpracované dokumenty dost často průběžně ale vůbec neukládám. Můj notebook má už navíc své nejlepší roky za sebou, takže dostat ho z ekologova likvidačního zákroku zase do provozu je práce na úrovni vrcholového IT experta. Tu zástrčku už jsme si jednou s ekologem poměrně jasně vyříkali. Co se víka týká, rozhodla jsem se ušetřit svoje nervy a ekologa prachsprostě vochcat. Takže když má svoje choutky a víko zaklapne, vůbec nic se nestane. Oba jsme spokojení a já snad za to nepůjdu do pekla.

Práce s žaluziemi

Neekologický bod, přesto si nedovolím ho pominout. K práci s žaluziemi dochází v obýváku, kde se po setmění občas zapne televize (máte-li na to nervy - viz předchozí bod Televize). Jakmile se rozsvítí obrazovka, musí vyskočit jeden divák a hbitě zatáhnout žaluzie, protože nedej bože, aby někdo z ulice viděl, že máme televizi a ještě navíc se na ní koukáme. To, že máme před okny dva metry vysoký hustý živý plot z tújí, na věci nic nemění.

Utírání oken v zimě

Opravdovou lahůdkou, kterou jsem si nechala na konec a kterou oplývá naše útulná hacienda, je zimní cvičení s okny. Není nad to si do baráku pořídit oken co nejvíce a ideálně, prosím vás, dřevěná. Tak, aby až udeří mrazy (a ekolog v zimě udržuje v místnostech příjemně vlhkých středomořských 18°C), začaly se vám okýnka rosit, což krásně naleptává jejich dřevěnou strukturu. To vás za a) přinutí vzpomínat na hodiny fyzikální chemie a teplotu vlhké punčošky a za b) každý obyvatel dostane hned po ránu ke dveřím misku s hadříkem a vysuší si hezky svoje 3 francouzská okna coby příjemný rozjezd dne. Věřte mi, že někdy v březnu se modlíte, aby přestalo mrznout, na hadřík z vysoka kašlete a okna utíráte ručníkem, co si přitáhnete ze sprchy nebo jakýmkoliv jiným rozumným kusem hadru poblíž (nejlíp a nejrychleji sajou peřiny a kočka).

To je asi tak k základním pravidlům. A taky k tomu, proč se člověk jednoho dne naprosto neekologicky rozhodne platit neúnosnou částku za nájem úplně někde jinde. Prostě jen v zájmu zachování zbytku rozumu…a naděje na nějaký ten dlouhodobější vztah.