Jarní putování posázavskou krajinou mě nadchlo. Vlastně moc dobře nechápu, jak jsem zdejší přírodu mohla tak dlouho ignorovat. I když jakýsi obrys začíná kraj na jihovýchodě Prahy dostávat, naštěstí jsem ho ještě zdaleka neobjevila kompletně a má tak do budoucna v repertoáru výletů veliký potenciál. Pro ty, kteří stejně jako já nemají Posázaví dost, přidávám pro začátek možná trochu profláknutý výlet. Každopádně je opět v ideální dojezdové vzdálenosti (cca 40 km od Prahy) a rostoucí teploty pak určitě dodají toulání kolem řeky nový rozměr.
Trasu dlouhou 10 km jsme zahájili v Petrově u Prahy, kde jsme na louce u dětského hřiště zaparkovali auto. Obyvatelé přilehlých pozemků nic nenamítali, takže tenhle postup je zřejmě zcela legální. Hledajíce Sázavu jsme se instinktivně vydali z kopce dolů. Hned po pár metrech jsme potkali mapu a o kousek níže i nádražíčko (stanice Petrov u Prahy), které je skvělým startovním bodem pro ty, kteří se rozhodnou přijet z hlavního města vlakem. Nepřehlédnutelně se tu taky tyčila první tabule naučné stezky "Na Medníku". Od ní už to bylo k řece co by kamenem dohodil.
Za mostem přes Sázavu se rozkládá původně vorařská vesnice Pikovice, odkud taky můžete vystartovat, pokud se rozhodnete podniknout tento výlet. Kamarádi však tvrdili (oprávněně), že zde nenašli jedinou solidní hospodu, a tak jsme si nechali zajít chuť na limonádu, a Pikovicím se elegantně vyhnuli. Hned za mostem jsme odbočili vlevo na louku, kde jsme dále pokračovali po naučné stezce. Ta sama o sobě je dlouhá asi 5 km a tvoří uzavřený okruh kolem vrchu Medníku. My ale nejsme žádní troškaři, a tak jsme trasu využili pouze z části, dál kopírovali Sázavu a drželi se červené značky, která nás provázela po zbytek výletu.
Stezka prochází skrz různě rozsáhlé chatové osady, které dodnes o víkendech ožívají a ze kterých mocně dýchá duch vodáctví a trampingu. Kromě vodáků pak v létě brázdí hladinu Sázavy také pramičky rybářů číhajících na svůj úlovek. Stezka střídavě klesá a stoupá a několik vyhlídek nabízí nádherné výhledy na říční tok. Typická posázavská krajina kromě nás přilákala na trasu i párek cyklistů. Na můj cyklovkus (a to nejsem žádný strašpytel) je ale cestička pro kola celkem úzká a kamenitá. A tak apeluji na všechny vášnivé cyklisty s o něco méně vášnivějšími cyklopartnerkami - vezměte děvčata pro tentokrát na procházku pěšky. Ať si z toho výletu pamatují víc, než balancování nad srázem :-)
Na rozcestí Pod Třebsínem jsme pokračovali dále po červené značce směr Kamenný Přívoz. Cestou jsme mimo jiné i nenápadnou vyhlídku, která nám ale na druhém břehu řeky odkryla úžasné panorama s žampašským viaduktem - nejvyšším kamenným železničním mostem v ČR. Pár kilometrů za vyhlídkou už jsme pozvolna opustili les a po silnici sešli do Kamenného přívozu. Zde se turistům naskýtá první možnost, jak se dostat na druhou stranu řeky. Takže na to pozor, dřív to suchou nohou opravdu nejde. Díky špatnému timingu jsme bohužel nestihli oběd ve vyhlášené restauraci Na Staré Poště. To proto, že nádraží v Kamenném Přívozu je cca 1,5 km nad obcí, takže je nutné počítat s jistou časovou rezervou nebo rychlochůzí do lehkého kopečku, pokud si ji neuděláte. Cesta zpět Posázavským pacifikem a věneček z místní cukrárny nám to však vynahradily. Za necelých dvacet korun se nám dostalo úžasných pohledů dolů do říčního údolí i přejezdu po výše zmíněném viaduktu. Celou naši trasu jsme si tak mohli prohlédnout z druhého břehu Sázavy.
Krásně utrmácené nás pacifik vysadil v Petrově a my vítězně vyšlápli těch pár metrů do kopce k autu. Domů jsme si kromě parádního zážitku přivezli i jedno klíště, ale i tak výlet doporučuji, ať už ve směru Pikovice - Kamenný Přívoz nebo naopak. U mě si trasa vykoledovala lákavé skóre 3,5 hvězdičky. A kdyby se rodinka nutrií v Kamenném Přívoze nechala vyfotit, možná by aspirovala i na vyšší příčky výletnického žebříčku. Tak třeba budete mít větší štěstí vy!
Mapu výletu najdete zde.
Žádné komentáře:
Okomentovat