Už nějaký ten pátek se pohybuji v samostatné domácnosti. Za tu dobu jsem si vytvořila jakýsi žebříček domácích prací, které očividně nejsem schopna vykonávat. První místo - jak jsem se svěřila minule - obsadilo vaření. Ale v těsném závěsu za ním se jednoznačně umisťuje další činnost, v níž klasické hospodyňky obvykle excelují - pěstování květin a jiné zeleně. Pokud budu upřímná, s vařením prohrála péče o floru pouze o prsa a na první místo nedosáhla jen proto, že už nějaký čas v bytě žádný fotosyntetizující organismus nemáme. A tudíž zapomínám, jaké trauma mi pokojové květiny dlouhodobě působily. Poslední kytka po statečném boji podlehla mé péči loni v létě a od té chvíle jsem se rozhodla náš byt nadále okysličovat pouze větráním.
Už jako dítě jsem byla postrachem naší palmy (budiž jí kompost lehký). Můj táta vyžadoval disciplinovanost, co se pitného režimu týkalo, a tak jsem každé ráno dostala naservírovaný čaj nebo kakao. Když jsem nestíhala do školy, dostala čaj nebo kakao palma. Těžko říct, zda jí zabil Earl Grey nebo Granko, jasné ale bylo, že teplé nápoje rostlinám nesvědčí. Na ibišku v pokojíčku jsem pak testovala metodou pokus-omyl (hlavně tedy omyl), zda květinám náhodou nedělá líp podávání nápojů studených. Nedělá - pravidelné dávky minerálky, co mi zbyla od svačiny, ibišek vážně nerozdýchal.
Když jsem se loni přestěhovala od rodičů, myslela jsem prostě, že vztah mezi mnou a květinami se vytvoří tak nějak intuitivně. Asi tak jako pouto mezi matkou a novorozencem. Jenže hned moje první kytka byla náročná. Přečetla jsem si instrukce na internetu (což byl docela nadstandard vzhledem k tomu, že nečtu ani cedulky na tričkách, které házím do pračky) a do puntíku jsem je dodržovala. Pečlivě jsem jí zalévala, ale stačilo jednodenní zaváhání a do týdne bylo po ní. Přišlo mi to nefér. Žádná kytka by si přece neměla nárokovat takovou pozornost. Vždyť tolik péče nevyžadovalo ani moje morče. (Doufám, nikdy si nestěžovalo.)
Jediná kytka, která u mě nějaký čas vydržela, bylo tučnolisté cosi. (Název vám neřeknu. Co se týká rostlin, rozeznávám růži, sedmikrásku, sněženku, ty, co se dají sníst, a stromy.) Doteď na tuhle kytku s obdivem vzpomínám - vytvořila můj osobní rekord. Byla to chytrá kytka, protože si do listů dovedla ukládat vodu na horší časy. Jako jediná z toho mála pochopila, že horší časy mají kytky u mě doma vlastně pořád. Každá další kytka, která se na mě při evoluci zapomněla připravit, prostě chcípla.
Ke květinám jsem nakonec zaujala pasivně-agresivní postoj. Myslím, že by měli být schopné přežít na vlastní pěst. Tedy pokud chtějí, abych je brala vážně a měla jsem k nim alespoň nějaký ten respekt. Rozhodně nehodlám dál pěstovat rostliny, které musí mít v bytě přesně 21,8°C, je třeba je zalévat 381ml čisté horské vody každých 18 hodin a při úplňku jim předčítat Shakespeara. Stejně jsem přesvědčena, že moje květinová karma je dost špatná a květiny to vycítily. Mám takové tušení, že už ve chvíli, kdy mě v obchodu vidí blížit se jejich směrem, dobrovolně se rozhodnout ukončit svůj zelený život, protože ví, že u mě doma stejně nemají šanci.
Proboha kytky, trochu odvahy!
P.S.: Pokud Vás článek dostatečně neodradil, zdůrazňuji, že nabídky typu "Nemohla bys mi zalívat kytky, než se vrátíme z dovolené.", nepřijímám. Věřte mi, bude to tak lepší pro nás pro všechny. Jsem schopna utrápit i kaktus!
Žádné komentáře:
Okomentovat