Nedělní večery pro mě měly odjakživa zvláštní atmosféru. Když jsem byla malá - tak malá, že jsem v naší rodině byla nejmenší - byly spojené s návratem z chalupy. Byli jsme většinou promrzlí nebo spálení (podle ročního období), ruce jsme měli od hlíny nebo od slupek z ořechů (taky podle ročního období) a obvykle jsme s sebou přivezli spoustu věcí. Já nějaké to klíště a v botičkách tuny písku z toho, jak jsem vehementně hloubila tunely v našem "pískovišti". (To byla taková ta hromada, co z ní čas od času někdo vzal trochu písku, umíchal maltu a zaplácl díru v plotu.)
Naše mamka byla po příjezdu vždycky nervózní a zrychlená. Občas mi přišlo, že se umí přemisťovat a že jí narostly další ruce. Nebo spíš multifunkční chapadla. Strkala věci do lednice a do pračky, zároveň stihla v aktovce objevit moji páteční svačinu, a nakonec našla i mě, kterak na prahu stále bojuju s tkaničkama. Jedno nebo dvě chapadla pak nechala u mě a ty se mě snažily usměrnit tak, aby aspoň většina deportovaného písku zůstala za dveřmi. Chapadlo taky zjišťovalo, kolik pampelišek jsem si zvládla narvat do bílých kapsiček u bundičky. Co si pamatuju, vešlo se tam vždycky solidní množství čehokoliv. Kytky skončila v koši a já ve vaně.
Co dělal táta, netuším.
Neděle měla jedno privilegium, byla dnem koupacím. Zatímco celý týden se hygiena odehrávala nezáživně pod sprchou, v neděli přišla ta vzácná chvíle, kdy se napustila vana (když byl jó den, tak dokonce i s pěnou a parníkem). Mamka dohlížela, abych si umyla vlasy, a když zafungovaly psí oči, měla jsem pak dovoleno použít dospěláckej šampón a občas i kondicionér. Napuštěním vany se mě rodiče dokázali zbavit až do doby, kdy jsem měla na prstech varhánky, nebo kdy jsem otevřela špunt a začala řvát, že mě vcucne vodník. Mamka během toho nachystala večeři a taky obvykle pobíhala po bytě a vykřikovala, že si ještě musí "udělat hlavu a nehty".
Co dělal táta, netuším.
Po vaně následovala večeře, a pak jsem v župánku mohla sledovat Neváhej a toč! nebo Čundrkántryšou. Mamka mi ostříhala nehty, nalakovala ty svoje a pověsila prádlo. A když jsem neusnula u televize, tak mě některé z chapadel přes veškeré protesty v 9 hodin přesunulo do postele. Výběr pohádky byl na mě, ale musela jsem vidět na obrázky. Pak se zhasnulo a já jsem podnikla ještě dva tři neúspěšné pokusy o návrat do obýváku, že jako nemůžu usnout a bojím se tmy. Chapadla mě vždy odexpedovala do postele a kolem půl 10 byl ode mě klid.
Co dělal táta, netuším.
Dneska už nedělní večery nemají takové kouzlo, vanu si napustím, kdy chci, u telky můžu zkejsnout až do půlnoci a písek z botiček si musím vysypávat sama. I když pořád je tu ta lehká nervozita z nastávajícího týdne, která se mísí s touhou užít si ještě pár chvilek volna. Neděle podle mě není ani víkend, ani všední den. Je prostě někde mezi, asi jako nádraží 9 a 3/4.
P.S.: Asi bych se měla zeptat táty, co dělal v neděli večer on... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat