Novoroční předsevzetí jinak aneb 25 věcí, které udělají můj život šťastnější

Rok 2014 byla jízda. Vůbec vlastně netuším, kde jsem si koupila tiket na tuhle splašenou horskou dráhu. Možná jsem ho vyhrála v nějaké podivuhodné loterii. A tak jsem jako na každém správném roller coasteru ječela hlavou dolů, zavírala oči při zatáčkách do neznáma a snažila se nabrat síly na rovinkách. Ale i když by se mohlo by se zdát, že bych radši poklidnější svezení, není tomu úplně tak. Protože některé věci prostě musíte přijmout, osahat si je a naložit s nimi, jak nejlíp umíte... A když se vám to povede, je to podobné, jako když vystoupíte z atrakce a je vám tak nějak famózně...

Tak takový rok 2014 jsem měla já. Každopádně pro ten další bych přece jen radši nějakou méně adrenalinovou záležitost, třeba řetízkáč nebo labutě :-) A co se týká novoročních předsevzetí, na ty kašlu. Nestane se ze mě ze dne na den vegetarián, nepřestanu pít kolové nápoje (promiň, mami) ani se první týden v lednu nepůjdu strhat do fitka. V tom novém roce chci být prostě jen tak nějak víc v klidu a šťastnější. A tak se pokusím udělat aspoň 25 následujících věcí, které by k tomu mohly přispět...

Proč miluju Vánoce a proč jsem ráda, že budou zase až za rok

Tak je to za námi. Vánoce miluju - všechna ta světýlka, vůně františků, jehličí, trdelníků a svařáků, koledy a setkávání s přáteli... Všechno tohle k posledním dnům roku neodmyslitelně patří, ale když je po všem, tak při představě, že Vánoce slavím víckrát než jednou do roka jsem ochotna zauvažovat, že zkusím nějakou jinou víru...

Nikdy bych neřekla, že cpát se bramborovým salátem a ležet na gauči může být tak vyčerpávající. O pojídání cukroví ani nemluvě. Po Štědrém dnu jsem nám doma nechala pouze okrasný vzorek a zbytek jsem podle rozvezla k příbuzným, protože jinak hrozilo reálné nebezpečí, že si brzy způsobíme hyperglykemický záchvat. Jinak by se ale dalo říci, že všechno proběhlo celkem hladce... Alespoň na poměry naší rodiny...

O tom, jak jsem bojovala s perníčky, a jiné předvánoční patálie

Dokud je člověk dítě, jsou Vánoce celkem prima a bez starostí. Cukroví napeče maminka nebo babička, kapra zabije táta nebo děda, stromeček se tak nějak sám sežene a ozdobí, bramborový salát se na stole objeví jako mávnutím proutku a spousta dalších věcí se prostě stane, aniž by se člověk snažil... Dárky si sice musíte zabalit sám, ale i když se vám to zrovna nepovede, není to hnusně zabalený, ale je to roztomilý. Co jsme se ale odstěhovali, zjistila jsem, že vánoční přípravy nejsou vůbec žádná legrace a dokážou pěkně vyčerpat.

Žralok pod postelí aneb čeho jsem se jako malá bála

Je 5. prosince. Jdu se smetím. Venku někdo odpaluje petardy jako šílený, z čehož se můžou okolní ratlíci zbláznit a vyjou o sto šest. Na chodníku míjím Mikuláše s čertem. Jsou z půlky odstrojení a podle hlasu i celkem rozevlátých gest solidně pod parou. Zezadu se je snaží jistit anděl, který podle všeho celý večer svědomitě abstinoval, ale už toho má podle výrazu zřejmě plný andělský kecky. Jak si tak stojím u popelnice a vstřebávám celou tu atmosféru, napadá mě, jak jsem se kdysi podobných převlečených strejdů a tet hrozně bála. A čeho všeho dalšího jsem se bála. A že to byly úplně jiný věci, než ze kterých mám strach teď.

Děsivý topinkovač aneb historka z internetu

Úderem prvního prosince začínám panikařit, když zjišťuji, že půlka mých kamarádek už má nakoupené téměř všechny dárky a druhá polovina je už má i zabalené. Pomalu proto začnu přesvědčovat mozek, aby se vzchopil a vymyslel něco aspoň trochu originálního. Nicméně to mě obvykle přejde během pár dní, a tak nastává druhá fáze, kdy se snažím přesvědčit rodinu a přítele, aby poslali aspoň stručný e-mail "Ježíškovi", kde mu svěří své tajné touhy. Všichni jsou samozřejmě samé: "Já už všechno mám, já nic nepotřebuju, hlavně abychom byli zdraví.", což je krásné, ale v Globusu to neseženu... Občas se ale někdo pochlapí a dovolí si opravdu něco přát, a pak nastává další fáze, kdy začínám pátrat na internetu.

Jak se nám z domu stal zverimex

Jako téměř každé malé dítě-jedináček jsem po svých rodičích požadovala sourozence, a to staršího bráchu, anebo domácího mazlíčka. Rodiče se nejprve rozhodli zkusit mě obměkčit hlodavcem (asi se to zdálo být jednodušší než zkoušet staršího bráchu...). Ve zverimexu na hlavní ulici jsem si vybrala morče, které jsem následně transportovala domů v kartonové krabici převázané špagátem. Vzdálenost od zverimexu k našemu paneláku stačila přesně k tomu, aby morče prochcalo celou krabici durch až na moje džíny. Po pár neúspěšných pokusech jsem pak doma zjistila, že s ním nebude taková legrace jako se sousedovic křečkem, co šel narvat do ruličky od toaleťáku. Tím pádem mě myš přestala zajímat. S narozením sestry se situace opakovala, takže se u nás vystřídalo několik generací morčat. Myslím, že některé z nich se nám nakonec do té ruličky od papíru podařilo i narvat. Ale když jsme se rozloučili s posledním hlodavcem, vcelku se nám ulevilo. Nikomu už se nechtělo měnit podestýlku nebo chodit na pampeliškové lupeny. Touha vlastnit něco inteligentnějšího - třeba pejska - mě osobně přešla ve chvíli, když jsem pozorovala kamarády, co v šest ráno stepují zmrzlí a rozespalí na sídlišti a modlí se, aby chlupáč vykonal potřebu, co nejrychleji. Tak nějak bylo jasné, že naše rodina se bez zvířat do budoucna obejde. Ha ha ha, jak naivní jsme tenkrát byli...

Tak neumím navigovat, no a co...

Na svůj orientační smysl jsem byla odjakživa hrdá. Již v útlém věku jsem dokázala dojít do krámu koupit točeňák do leča a vrátit se bezpečně zpět domů. Později jsem se v zámeckých bludištích (takových těch z tůjí) dostávala ven v rekordních časech i bez použití křovinořezu. V dospělosti jsem dosáhla dokonce takového mistrovství, že jsem v Praze dokázala poznat, jakým směrem teče Vltava (i v Holešovicích!). Problém paradoxně nastane ve chvíli, kdy mi někdo do ruky strčí mapu. A to zatím nemluvíme o tom, pokud mě s ní posadí do auta.

Jak jsem se stala novinářkou a jak vyhrát dárkový koš

Jsem slavná. Otiskli mi článek. Vlastně sloupek. Odstaveček. V Albert magazínu. Vždycky jsem chtěla být novinářkou!

Srážka s blbcem? Aha, ne to byl jen saniťák

Vždycky mi říkali, že mám poslouchat rodiče a paní učitelku.

Od dnešního dne vím, že se musí poslouchat taky saniťáci.

Obligátní kontrola v nemocnici, vstávačka na Márijských-Terezijských 7 hodin, aby mi opíchali ruku (teda tu druhou, tuhle vám někdo, slečno minule pěkně zřídil - no, ano, to jste byla vy sestři a není to ještě ani týden, co jste mi v ní tou jehlou šťourala....) Jsem vyvoraná jak myš, tak se nezvládám bránit, aby mi ždímala zase tu samou žílu.... Každopádně, ještě předtím, než jsme si hráli na Drákulu, klasicky problém s parkováním.

Proč hodný holky nedostanou přidáno...

Stejnojmennou knížku autorky L.P. Frankelové jsem kdysi ukořistila v Levných knihách. Byl to zřejmě některý z těch dnů čerstvě po státnicích. Jeden z těch, kdy jsem chtěla dělat velkou kariéru - nosit kabelku na předloktí (kdybych na něm tu svoji tříkilovou uzvedla), vysoké podpatky (kdybych na nich uměla chodit), brýle s tlustými obroučkami (kdybych potřebovala dioptrie) a samozřejmě se ráno se po cestě do kanceláře stavit pro předražené laté do kelímku v řetězci, kde vám na kelímek napíšou jméno (jenže to bych musela pít kafe).

Možná jste taky plánovaly na poradách vystupovat sebevědomě jako Meryl v Ďábel nosí Pradu, ohromovat v týmu svou invencí a strmě šplhat po kariérním žebříčku vzhůru. A pak jste zjistily, že lidi se v podstatě nemění, a vy už vůbec ne, a že jste po čase zase pro všechny nejlepší kámoška, se kterou je sranda, ale když přijde na věc, nikdo ji nebere vážně. Tak co s tím?

10 důvodů, proč jsem ideální narozeninový oslavenec

Jsou dny, kdy...máte narozeniny. Většinou jsou jednou za rok. Někdo před nimi upadá do deprese, peče, uklízí, stresuje se s dortem. Já ne, za svých 27 let života jsem se naučila, že ideální narozeniny mají přesně 10 bodů. Když se dodrží, a na pořadí nezáleží, máte skvělou narozeninovou party, která Vás zaručeně nezklame.

Pravidla naší domácnosti anebo život s "ekologem"

Člověk by řekl, že obývání domu neboli bydlení je vcelku jednoduchá činnost bez složitějších zákonitostí. Ne tak obývání toho našeho. V pravidlech, která se postupem času nejmenovanému z nás - říkejme mu pracovně třeba EKOLOG - povedlo zavést, se horko těžko orientujeme my zbylí domorodci.

Krátkodobé návštěvy se už nesnažíme ani korigovat, takže vnáší do našeho příbytku anarchii, kterou ekolog jen těžce snáší a tiše trpí ve svém pokoji, dokud návštěva nevyprchá.

Nejvíce však strádají dlouhodobější visitoři. Především pak případní nápadníci ekologových dvou dcer. Jsou totiž většinou z rodin, kde se zřejmě bydlí za úplně normálních podmínek (rozuměj bez pravidel). Takovým pak u nás doma nastávají krušné časy, protože pokud o dceru stojí a jsou ochotní s ní i navštěvovat její rodný dům, čeká je tvrdá převýchova.

Tak nenávidím šití, no a co...

Bývaly doby, a nebylo tomu tak dávno, kdy matky na svoje děti šily. Moje dítě by dnes zřejmě chodilo nahé. Jsem pokročilý uživatel MS Office, ovládám jednoduchou zahradní techniku a řekněme obstojně řídím osobní automobil. Ale dojde-li na šicí stroj, začnu panikařit a předstírám, že nic takového se u nás v domácnosti nevyskytuje. Pokud ho někdo viděl, tak to byl pouze optický klam. Přesto jsem se nedávno rozhodla dát šití na stroji ještě jednu šanci.

Troufla jsem si teda ale vážně dost - hodlala jsem k sobě sešít DVA PAPÍRY!!!!!!

Jak jsem jela do Prahy s ČD

To se jednou takhle rozhodnete zajet si na nedělní oběd ke kamarádce do centra. Vlakem. Protože to z Horních Počernic na Masaryčku trvá jen krásných 18 klimatizovaných minut v City Elefantu oproti zdlouhavé cestě buso-metrem. Jediný zádrhel je, že nějaký čas už MHD nepoužíváte, a tudíž nemáte dobitou Opencard. To se ale celkem jednoduše dá řešit tak, že těsně před úprkem na vlak oberete otce o poslední 100 Kč s tím, že si prostě koupíte lístek. Vlastně to nevypadá, jako žádný problém, protože takhle jste to minule praktikovali z Počernic Dolních. Zpáteční lístek zakoupený ve vlaku sice stojí 46 Kč, ale s tím se dá nějak žít. Jénže...

10 věcí, které bych měla „někdy“ udělat, ale nejspíš na ně nedojde

V životě každého člověka jsou věci, které prostě není dlouhodobě schopný udělat. Tyhle položky u mě osobně končí pečlivě zaznamenané a vybarvené na různých lepících v diáři, protože jen tak se zase potichoučku nevyplíží z mé paměti. Jsou to takové ty věci, které nenápadně zapomínám, úhledný růžový post-it přesouvám týden po týdnu kalendáříkem dál a hýčkám si pocit, že třeba zítra si nějakou z nich odškrtnu. Což se zákonitě nestane.

Nejlepší a zároveň nejhorší je, že ty věci po mně doma nikdo nevyžaduje, takže mi nečinnost prochází bez vážnějších následků. A přesto mám z toho seznamu špatný pocit, a tak trochu výčitky. A malý miniaturní hlásek vzadu hlavě křičí: "Tak sakra, už z toho malýho růžovýho kusu celulózy něco udělej…“

A co že můj lepík aktuálně obsahuje?

15 důvodů, proč můj blog nikdy nebude "beauty"

Úžasný účes, pěkně upravené nehty a hydratovaná pleť... Nic z toho nebudete mít, pokud se inspirujete tímto článkem. Jsou prostě některé činnosti nad rámec obvyklých hygienicko-zkrášlovacích procedur, které prostě nejsem schopna vykonávat. Alespoň ne pravidelně. Nebo jen s velkým sebezapřením. Možná, že jsem za mlada nekoukala na správný pořady v televizi. Nebo mě prostě nakonec odradil krém za 1500 Kč, který posloužil úplně stejně jako obyčejná Indulona. Jedno je ale jasné - tenhle blog do kategorie "beauty" zřejmě nikdy patřit nebude.

Minimálně z následujících důvodů.

Proč je fajn, naučit se říkat "ne"?!?

Kolikrát jste si už taky odnesli z obchodu věc, kterou jste nepotřebovali, nebo odcházeli z porady s úkolem, který patřil někomu úplně jinému. Kolikrát jste neřekli "ne" na páteční odpolední sport, následné setkání s kamarády a večírek, ačkoliv bylo jasné, že je to plán, který rozhodně nemůžete zvládnout. A to jen proto, že jste měli pocit, že odmítnutím někoho zklamete, že vás bude mít o něco míň rád. A nakonec jste stejně v pátek večer odpadli, odvolali úplně všechno a naštvali mnohem víc lidí, než kdybyste se dopředu jasně vyjádřili.
Ne. Jedna slabika. Dvě prťavá písmenka. Tak proč je tak těžké je občas vyslovit?!?

Tak mi chcípaj kytky, no a co...

Už nějaký ten pátek se pohybuji v samostatné domácnosti. Za tu dobu jsem si vytvořila jakýsi žebříček domácích prací, které očividně nejsem schopna vykonávat. První místo - jak jsem se svěřila minule - obsadilo vaření. Ale v těsném závěsu za ním se jednoznačně umisťuje další činnost, v níž klasické hospodyňky obvykle excelují - pěstování květin a jiné zeleně. Pokud budu upřímná, s vařením prohrála péče o floru pouze o prsa a na první místo nedosáhla jen proto, že už nějaký čas v bytě žádný fotosyntetizující organismus nemáme. A tudíž zapomínám, jaké trauma mi pokojové květiny dlouhodobě působily. Poslední kytka po statečném boji podlehla mé péči loni v létě a od té chvíle jsem se rozhodla náš byt nadále okysličovat pouze větráním.

Ze Štiřína kolem Kamenice

Dojezdová vzdálenost do 50 km. Pěkná, přiměřeně dlouhá procházka, a to nejlépe okruh od auta k autu. No, a jako bonus nějaká ta kulturní památka. Naplánovat v neděli hodinu před obědem takový výlet na odpoledne... Hm, challenge accepted! Bylo třeba jednat rychle, a tak jsem na mapě šla na jistotu. Protože o tom, že příroda na jihovýchodě Prahy má co nabídnout, není třeba dlouze diskutovat. Když navíc krajem vede naučná stezka, máte téměř po úkolu. A ve chvíli, kdy zjistíte, že auto nejlíp zaparkujete u zámku, se z toho stala vlastně děsně trapná výzva... Každopádně, čtěte dál, ať víte, kdeže jsme to vlastně byli.

Typická fotbalová fanynka - máte ji doma taky?

Jako typická moderní žena sleduji fotbal. Zcela dobrovolně. A baví mě to. Fakt!

Ne teda, že bych spěchala domů na Spartu proti Baníku, ale na takové ty lepší zápasy, třeba Ligu mistrů nebo teď světovej šampionát se ráda podívám. Jsem dokonce tak emancipovaná, že ochotně naplním ledničku pivem a udělám popcorn. Tím ale moje dokonalost končí a s úvodním hvizdem se ze mě stává stoprocentní dívčí fanynka.

A jak to my - holky - s fanděním vlastně máme?

10 + 1 věcí, které (už taky) dokážu udělat bez pocitu viny

Pocit viny je nejspíš to, co jsem cítila, když jsem v 8 letech v hračkářství ukradla nálepky s poníky. Pokaždé, když jsme pak s mámou šly kolem z družiny, bála jsem se, že paní prodavačka vyběhne ven a mamince všechno řekne. Ten strach za těch pár koníků vůbec nestál, a když nedávno hračkářství úplně zrušili, mohla jsem si po letech definitivně oddychnout.

Popisovaná situace je z těch, kdy byl pocit viny naprosto na místě. Během dospívání si ale zřejmě člověk začne vytvářet nějaký osobní seznam "měl bych" a "nemělo by se", díky kterému je občas schopný pociťovat výčitky v naprosto banálních situacích. Celkem trefně to vystihuje Bára Šťastná na svém blogu:

"Dnes mě pocit viny daleko častěji posedne v situacích, které s „dobrem“ a „zlem“ nemají nic společného. Obejme mě jako nejlepší kámoš a snaží se mě přemluvit, abych se styděla za to, co jím nebo nejím, s kým mluvím nebo nemluvím a jak trávím svůj čas."

Budem' si hrát, jako že...

Jsem zase jednou viděla Potkali se u Kolína. Když jsem byla malá, nikdy jsem si nevšimla, že ten velkej medvěd toho malýho v podstatě šikanuje!!!!! Ale tak nějak něžně, že si toho ten mrňous vlastně ani nevšimne. Tak trochu to ve mně vyvolalo vzpomínky na dětství....

Když nám ještě na otázku: "Kolik Ti je let?", stačilo ukázat jednu ruku, dost věcí bylo jenom jako. Pamatujete si to taky? Hráli jsme si, "jako, že" jdeme nakupovat, "jako, že" vaříme opravdový jídlo, "jako, že" jsme dospěláci. Jenže věta "Budem'si hrát, jako že..." současně byla největší sviňárna. Zbraň v rukách všech vychcanejch dětí. A my, důvěřivý chudáci, jsme na to dopláceli. Jako ten chlupáč u Kolína.

Tak neumím francouzsky, no a co...

Miluju učení jazyků.

No, vlastně hlavně fázi příprav. Nakoupím novou voňavou učebnici pro samouky, předražené oxfordské sešity (jeden na gramatiku, jeden na slovíčka, přesně tak, jak nás to učili na základce), spoustu barevných zvýrazňovačů, a pak... Pak z toho ze dva, ze tři roky utírám prach. Na dovolené na Mallorce jsem to ale s francouzštinou dotáhla o stupeň dál. Opatřila jsem si totiž TUTORA!!!

Proč zrovna na španělském ostrově, kam se na léto přesune celé Německo? No, já asi vždycky musím mít něco extra...

Posázavskou stezkou a Pacifikem

Jarní putování posázavskou krajinou mě nadchlo. Vlastně moc dobře nechápu, jak jsem zdejší přírodu mohla tak dlouho ignorovat. I když jakýsi obrys začíná kraj na jihovýchodě Prahy dostávat, naštěstí jsem ho ještě zdaleka neobjevila kompletně a má tak do budoucna v repertoáru výletů veliký potenciál. Pro ty, kteří stejně jako já nemají Posázaví dost, přidávám pro začátek možná trochu profláknutý výlet. Každopádně je opět v ideální dojezdové vzdálenosti (cca 40 km od Prahy) a rostoucí teploty pak určitě dodají toulání kolem řeky nový rozměr.

Život je pouze takový, jaký si ho uděláme. Díky bohu!

Když jsem byla mladší, můj život byl plný pravidel, která jsem si sama na sebe vymýšlela. Jejich dodržování dávalo mým dnům určitý řád. Možná taky, že jsem se díky nim cítila o něco víc "v bezpečí" před nástrahami běžného života. Co ale vidím dnes je, jak krásně se mi tehdy díky všem těm pravidlům podařilo vzdát kontroly nad některými událostmi. Když se něco podělalo, stačilo si prostě jen říct: "Ale ne, za to nemůžu, to byl osud..."

Z Lán na Křivoklát

S kamarádkou Kačkou každoročně pořádáme emancipačně-poznávací výlety. Emancipační proto, že se jedná o striktně dívčí záležitost. Poznávací proto, že trasy, které vybíráme, jsou vždycky něčím zajímavé. Což asi není nic zvláštního, protože kdo by chtěl chodit na nezajímavé výlety. Copywriteři z nás tedy asi nebudou, ale zato název přesně vystihuje, o co vlastně jde. Naposledy jsme si emancipovaně naložily dvacetikilometrovou trasu od zámku v Lánech na hrad Křivoklát. A zážitek to byl vskutku epesní.

Naučná stezka Svatojánské proudy

Asi 30 km od Prahy se nachází vesnička Štěchovice a v ní stejnojmenná přehrada na Vltavě, v jejímž okolí úřadovala Babička Mary proslulá z písničky Voskovce a Wericha. Bývaly ale časy, kdy byl na řece místo přehrady nebezpečný úsek plný skalisek a peřejí nazývaný podle patrona plavců Sv. Jana Nepomuckého "Svatojánské proudy". Divoká voda sice zmizela se stavbou vodního díla v 1. polovině minulého století, ale stejnojmenný název dodnes nese naučná stezka. A té jsme se první jarní den roku 2014 rozhodli podívat na zoubek.

Decision-making aneb jak se (správně) rozhodnout

Rozhodování. Nemám ho ráda. Možnost volby mi paradoxně přináší stres a naučit se rozhodovat je zřejmě můj celoživotní úkol. Po letech tréninku jsem celkem bez problémů schopná vybrat si v restauraci z jídelníčku nebo v butiku ze dvou svetrů. Přinejhorším si koupím oba. Pokud ale stojím tváří v tvář rozhodnutí, které se jeví jako důležitější, jde do tuhého. Probudí se ve mě váhavá váha, přehnaně zodpovědná žena i lehkovážný bohém. A každá z těchto poloh se hlásí o svůj názor. Časem jsem si ale vypracovala jakýsi postup, díky němuž se mi podařilo rozhodovací proces minimalizovat na únosnou úroveň. Třeba osloví i vás.

Adventure Golf

Víkend je tu a je třeba pomalu promyslet, jak ho nejlépe strávit. Předpověď je všelijaká, a tak místo do přírody zamíříme na "grýn". Tentokrát ale na ten umělý.

Adventure golf je kombinací golfu a minigolfu. Zatímco z minigolfu převzal velikost hřiště, jeho povrch, tvar a překážky jsou inspirovány golfem klasickým. Místo šedého eternitu je povrch hřiště na adventure golfu tvořen umělou golfovou trávou a po hřišti se bez obav můžete procházet tak, jako na opravdovém golfu. Pro ty, kteří uvažují o kariéře golfisty, je to tak ideální příležitost, jak si vyzkoušet svůj talent dříve než na Karlštejně zryjí hřiště... :-)

Nedělní večery, jak si je pamatuji já

Nedělní večery pro mě měly odjakživa zvláštní atmosféru. Když jsem byla malá - tak malá, že jsem v naší rodině byla nejmenší - byly spojené s návratem z chalupy. Byli jsme většinou promrzlí nebo spálení (podle ročního období), ruce jsme měli od hlíny nebo od slupek z ořechů (taky podle ročního období) a obvykle jsme s sebou přivezli spoustu věcí. Já nějaké to klíště a v botičkách tuny písku z toho, jak jsem vehementně hloubila tunely v našem "pískovišti". (To byla taková ta hromada, co z ní čas od času někdo vzal trochu písku, umíchal maltu a zaplácl díru v plotu.)

Tak jsme nevypěstovali salát, no a co...

Od té doby, co jsme před deseti lety prodali chalupu, snil můj otec o počernické biofarmě. Rozuměj kusu pozemku, na kterém by se mohl vracet do dob svých zemědělných předků. 

Jirka Majer - Obchod zeleninou - viselo by pak na průčelí našeho domu. A můj taťka by hrdě samoživil nejen nás, ale svou bohatou úrodou by vnášel radost i do dalších počernických domovů. 

Protože supermarkety okrádají lidi. A tak vůbec.

Voděradské bučiny

Voděradské bučiny jsou díky své poloze zhruba 30 km na jihovýchod od Prahy ideálním cílem pro jednodenní výlet, nebo chcete-li procházku. Zhruba 8 km dlouhý okruh s naučnými tabulemi vede po zpevněných cestách, proto je vhodný i pro cyklisty. Těch jsme taky jednoho únorového víkendu tohoto roku potkali ve Voděradských bučinách nemálo.

Tak mě nebaví vařit, no a co...

Nějaký čas se nemohu stravovat v kolektivních stravovacích zařízeních. Nepřišlo mi to jako nějaký zásadní problém, až do chvíle, kdy jsem zjistila, že instantní čínská polévka má jen 4 příchutě, přičemž "kachna" a "krevety" chutnají stejně. Celkem nadějně pak působila investice do toustovače. Vrcholem mé zapékací kariéry se ale stal šunka-sýr toust, do kterého - když byl lepší den - jsem dokázala přidat i rajče nebo do kečupu nasypat oregano (tomu jsem pak honosně říkala boloňský toust). Následně se nabízelo poměrně jednoduché řešení problému - vegetariánství. V obchodu se zdravou výživou jsem začala rozeznávat cizrnu i sóju, jenže dříve, než se ze mě stihl stát šťastný a plnohodnotný salátožrout, se na povrch prodraly masožravé pudy. Touha po kusu teplého žvance mě dohnala k činu, ke kterému nikdy nemělo dojít. 

Bylo třeba si UVAŘIT.

10 pravidel šťastného života

Za určitých okolností pro mě mohl být 22-hodinový transatlantický let s dvěma přestupy noční můrou. Ne však pokud existovala možnost udělat si čas na čtení. V letadle mě konečně nerozptylovaly myšlenky na to, že bych měla vyprat, uklidit, vyhodnotit grafy v Excelu nebo navštívit babičku. Byla jsem poctivě připoutaná k sedačce a připravená číst, číst a číst. A protože poslední dobou trpím na knihy o osobním rozvoji,  nejinak to dopadlo při poslední návštěvě knihkupectví. Tentokrát padla volba na knihu Mnich, který prodal své ferrari (Robin S. Sharma), která již několik měsíců figurovala na mém seznamu "must-read" na přední pozici.

Troufám si tvrdit, že již nejsem úplným "zelenáčem" v oblasti knih o rozvoji osobnosti, a tak ve mě kniha neevokovala okamžitou chuť naprosto transformovat svůj pohled na svět, rozdat peníze chudým, prodat auto a odjet meditovat do Indie. Stejně tak si myslím, že jsem četla několik mnohem lepších knih o sebepoznání. Opět zde však existuje pasáž, která mě zaujala a přiměla přemýšlet a o kterou bych se ráda podělila.

Samozřejmě neexistuje univerzální postup, jak být šťastný. Kniha však představuje 10 základních pravidel neboli rituálů (na bázi filozofie sivanských mnichů),jejichž dodržováním člověk může jít štěstí naproti. A co je důležité, tato pravidla jsou samozřejmě perfektně funkční i v moderní době.

Samochodky a minimaxy

Odkazy na zajímavé články schraňuji a čtu obvykle na cestách MHD. Na rozhovor se sociologem Ivem Možným jsem si však vyhradila chvilku v teple domova, protože už od začátku mi něco napovídalo, že mě tenhle kousek víc než zaujme.

Proč bych zakázala Silvestr

Zažila jsem už 26 oslav posledního dne v roce. Pamatuji si zhruba 7. Dvě z nich, protože se povedly, dvě z nich, protože jsem vůbec neslavila, ostatní proto, že skončily katastrofálně. Zbytek byl zapomenut. Sečteno, podtrženo - k juchání nad posledním dnem v roce stavím jasně: Silvestr bych zakázala.

Předně nemám ráda zábavu na povel. A od silvestru se tak nějak očekává, že se lidi sejdou a budou se tři, dva, jedna teď...děsně bavit. Co se mě týká, nejlepší party, které jsem zažila, vždycky vznikly spontánně a to je slovo, které bych ve spojení novoročními oslavami použila tak maximálně, kdyby mě někdo mučil. Navíc dost často nestíhám držet krok s pitným režimem účastníků, a tím pádem brzo přestanu chápat i zábavu. A pokud mám lepší rok a hecnu se, téměř stoprocentně pak končím na toaletě v nepříliš lichotivých pozicích.